Měla bych dělat věci do školy, ale nějak nemohu....

Nedávno mě totiž napadlo něco, za což jsem vděčná. Bylo to v roce 2012. Má první Antiochie, pak už bohužel nebyl čas... Byli jsem v Olbramkostele, byla to nádherná zkušenost, jak po duchovní stránce, tak i po té lidské. Tuto farnost měl o. Marek Dunda. Vždy, když říkala mámina kamarádka, která poblíž bydlí, že je to osobnost, nevěřila jsem tomu. Jak někdo může mít tak rád pana faráře, říkala jsem si. Pro  mě to byl jen další nezajímavý člověk. Omlouvám se za to, jsem si myslela. Není to pravda! Je to velká osobnost.... Neuvěřitelně dokáže člověka povzbudit a když jsem slyšela jsem jeho kázání, byla jsem překvapena. Mám nemilou vlastnost. Většinou u kázání moc nedávám pozor, ale tu jsem poslouchala vždy. Zaujalo mě to a nebylo to ani dlouhé, že bych se nudila. V životě jsem se s tím nesetkala...

Duchovní otcové občas zapomenou, ale do srdce člověka se to vryje hluboko. Když jsem po dvou týdnech odjížděla, zeptala jsem otce, že kdybych ho ještě někdy viděla, že si na mě nevzpomene... A on? Řekl, že nezapomene.... 

Udivuje mne to... Občas mi přijde esemeska, když to nečekám...

.................Stojí tam: „Vzpomínám"...................

Ani nevíte, jak jsem vděčná....