Ujel Ti vlak a ty v dáli stojíš,

ujel Ti vlak a ty stojíš tu jen tak.

Ze tváře Ti teče cosi, to už dneska se nenosí,

slaná slza omývá Tvou tvář, maže Ti makeup, a ty jsi nechala ho zmizet jen tak.

Bez rozloučení...

Odjel Ti na vojnu, do války šel, že prý bude bránit svou zem.

Nedokázal pochopit to, co k němu cítíš. 

Málo ses vyjadřovala, tak čemu se divíš?

Proč tu stojíš? Proč nic neděláš?

Slzy jenom roníš, necháš to jen tak?

„On mi odjel “ , opakuješ dokola, „vždyť mě přece miloval“, zní Tvá píseň zoufalá.

Nebo ne? Dala jsem mu na výběr, buď já, nebo naše zem.

Asi si vybral...

Ale cožpak to pro něj nic neznamenalo?

Měli jsme se přece brát, a já stojím tu jen tak.

Uvidím ho ještě, bude někdy příště? Kde vlastně jel?

Asi je to na mně, rozhodls i za mne, ale já Tě miluji!

Vzala jsem šátek, pobrala věci, rozhodla jsem se přeci.

Půjdu za Tebou, ať jsi kde jsi, vždyť jsi mi říkával, že jsem tvá milá přeci.

„Můj milý, kde jsi?“

Šla jsem.

Hledala jen, obtíže nevnímala, občas se usmívala, ale přec vytrvala.

A pak uviděla ho. 

Mrtvého, nezakopaného.

„Válka je zlo“, říkala, potom dlouze plakala a přitom ho líbala.

Našla ho.

I šla do války taky, že už je to jedno,

slunce už nad mraky nebude, pro mě už se setmělo.

Setmělo navždy.

Válka je zlo, do světa nepatří!!!

 

Prosím, omluvte chyby, neumím to dělat tak, jak má to být, jen mě to baví....