Mám veliké obavy, dneska se dějí jiné zázraky, než děly se předtím, než jsem tu byla já.

Třeba láska.

Bývala čistější, vroucnější,

krásnější, plná naděje a nádherných jistot,

že jednou spolu budou Ti,

co dneska se drží jen za ruku.

Tisknou si ji, láskou hoří,

milují se a já slyším, jak jim tluče srdce.

Tak moc se mají rádi, že život by za druhého dali,

on je na vojně,

ona doma

a jejich láska je tu znova,

stále a přes dopisní papír těžce vyznává se.

Kolik psaníček zamilovaných přišlo,

na kolik obálek srdéčko se těšilo,

jak to bylo krásné a kde jsou teď?

 

 

Slíbili si lásku,

pak se vzali a v dobrém spolu vytrvali až dodnes.

A kde jsou teď?

Na lavičce v parku,

za ruce se drží,

ruce jsou symbolem, že jsou si stále blízcí,

možná víc než kdy jindy...

Jsou tak krásní!

Ta pohublá stařenka,  

navlečená do obyčejných šatů,

ten starý pán,

co svírá ji ruku a v ruce drží květinu,

co jen tak ji koupil,

aby se smála, ona je ráda, je šťastná!

 

Jen on ví,

co musela snést,

jen on ví,

že musela utéct a sklonit hlavu,

že neviděla nebe plné hvězd,

ale jen špinavou podlahu,

ale ona to dokázala, a teď už je stará a jen se usmívá.

 

Užívají si sluníčka a pevně se drží,

jsou to staří dinosauři,

a když pohlédnete jim do očí,

uvidíte velkou lásku tak, až se Vám hlava zatočí...

 

M.C.