Bílá a zakrytá, celou dobu mlčela,

teď probouzí se docela.

Sníh taje, zpátky do země se saje,

rostlinky snaží se zase hledat to, co je vzácné - slunce.

Pomalu, tiše, vše zase dýše, všechno se probouzí, usmívá se.

Přišlo jaro, zdá se.

Sluneční paprsky vykukují pomalu,

jako by se bály.

Jsou mladé, zvědavé,

sníh roztají tomu se netají,

a čekají, co svým teplem vzmůžou.

Poprvé na svět se dívají,

setkávají se s kytkami, radují se.

A i ony se dívají, a těší se z té krásy pozemské.

A lidé chodí, nevidí.

Občas si smutně zpívají,

po kytkách šlapají,

a ony tiše vzlykají.

Už možná nikdy neuvidí slunce,

už možná neuvidí zem,

už možná zase budou mrtvé jen.

Tak chtěli by růst,

dívat se na krásu,

mlčet v němém úžasu,

a chválit Boha za to, že nám začne jaro.

Zase...

Chtěla bych ho stále jen,

aby bylo krásně,

my mohli psát básně o lásce, podzimu, o tom, že fajn je tu...

Je jaro, zdá se.