Už podruhé se Tě ptám na tu samou otázku.

„Myslíš vůbec ještě na lásku?“

Jsi už starý, sčítáš své dny,

často vzpomínáš, u toho se usmíváš.

Sedíš v křesle, malé scvrklé tělo, 

inu, mnoho vytrpělo.

Stálo to za to?

Už mě nevnímáš,

jenom vzpomínáš,

nemoc Ti zatemněla mysl.

Už nejsi tím, kdo jsi byl.

Už Tě jen mohu obejmout,

přitisknout se k Tobě,

a vzpomínajíc na ty krásné roky,

snažit se Ti být blíž aspoň v tuto chvíli.

Vím, že už tu dlouho nebudeš,

vím, a je mi to líto.

Mé srdce bude navždy bolavé, tak je mi to líto.

Proč člověk musí odcházet? Bolí to.

Smrt.

Děsivé slovo.

„Odpovíš mi konečně?“

Ptám se Tě už asi zbytečně.

Nereaguješ.

Na co jsi myslel,

koho jsi volal,

kde jsem já byla,

když jsi mě potřeboval?

Bojím se toho.

Pohladit Tvé ruce, už nebije Ti srdce.

Umřels.

Smutná ta slova.

Umřel. 

Díra bude v mém srdci znova.

Tolik bych Ti toho chtěla říci,

ať nezdržuješ s rukavicí,

ať jsi se mnou..

Ať netrápíš se tím,

že nemáme co jíst,

ať jsi s námi, ať mohu políbit Tvou líc.

Chtěla bych toho tolik a ještě víc...

Sedíš v křesle,

ruce se mi chvějí,

naposledy pohladit Tě smím,

naposledy spatřit Tě usměvavého.

Umřel jsi s úsměvem a tak jsi také žil,

umřel jsi, ale třeba bude líp..

 

 

Sedím v křesle,

kapesník svírám v ruce,

nezadržuji slzy, jen ať plynou,

Tvá duše se už snad vznáší nad krajinou.

 

Chybíš mi... a budeš chybět znova.

I když jsi nebyl dokonalý, měla jsem Tě ráda!