Bylo jaro. Krásné jaro.

Všechno kvetlo. Vše vonělo.

Lavičky už byly dávno zadané páry,

někteří seděli na zemi,

zdálo se, že jim to nevadí.

 

Bylo jaro.

Malí kluci už vytáhli míče,

a honili se s nimi po parku,

pak také hráli na schovku.

 

Bylo jaro.

Všichni vytahovali kola,brusle a byli venku.

Už je tolik nelákaly počítače,

jaro je totiž bláznivé, je krásné.

Dělá s námi věci,

které člověk schovává,

že je dítě poznává, zase až na jaře.

 

 

Aleje stromů nádherně kvetly, 

a srdce zpívalo slova lásky,

někteří se tam procházeli a žasli.

Všichni na lavičkách,

spokojeni a šťastni,

jaro je všechny do jednoho pobláznilo,

opravdu všechny.

 

A prší.

Vůně májového deště,

co přát si smím ještě?

Když Tebe tu mám a to mi stačí,

když Tebe jsem našla,

a je to až k pláči,

jak ty Boží plány jsou tajemné,

plné nejistot, a nakonec,

když to nejméně čekáš,

objevíš člověka,

kterého už dávno hledáš.

A pak se svěřuješ do Božích rukou,

protože Ti naráz není jedno,

co s Tebou bude,

teď víc než kdy jindy poznáváš,

že nebeskou Matičku tu taky máš,

a svého Otce, který na Tebe myslí,

ať si říká, kdo chce, co chce.

 

Je jaro.

Jeden den přeháňka,

druhý den se slunci ještě nechce spát,

tak, jak je to bláznivé,

je to jako v nás.

 

 

Jeden den zkoušky,

podruhé štěstí,

a to je na tomto světě nejkrásnější,

že nikdy nevíš, kdy co přijde,

že nemůžeš se nachystat,

jen můžeš smát se a jít dál.

Protože víš, že Pán Bůh to s Tebou nevzdal!