Čekání je i svým způsobem odhodlání.

Odhodlání čekat možná den, týdny či snad rok?

Čekání je doba, kdy Bůh Ti přichází na pomoc, ale ty to nevnímáš.

Na co čekáme?

Na vztah, na milujícího člověka,

na Toho, který na nás také čeká,

nebo na Toho, kdo se na nás usměje,

kdo nás občas obejme,

kdo bude s námi chtít být,

kdo tu bude pro nás, a nebudeme sami..

 

Ale čekání bolí..

 

Čekat je slůvko nemilé, kde kdo ho jen slibuje.

Když Ti někdo řekne, ať čekáš,

občas Tě i zraní, protože víš,

že máš před sebou nekonečnou řadu nocí bezesných,promarněných dnů,

a očí zarudlých a stále budeš čekat na cosi.

 

Protože sliby se prostě plnit musí.

 

Ale co se stává v těch dnech, kdy člověk čeká?

Nic zajímavého, většinou jako by tiše plynula řeka... a plyne dál.

Pomalu.

A člověk je stále sám a čeká.

Čeká dál.

 

Snaží se zabavit,

snaží se najít cíl, hodně pracuje,

málo jí, málo se lituje,

málo spí, je odhodlán a chce jít dál.

 

Ale jen Bůh ví, kolik nocí nemůže spát, ze sna se budí, pak tiše pláče a takto to jde dál.

 

A pak když ho vidí před sebou,

je zklamán většinou,

jakou dobu promarnil,

tuto motivaci by už radši vyhodil.

Tohoto člověka by nejraději objal,

ale on už o to nestojí, rok byl pryč, tak co se divíš?

 

A ty jsi tam, kde jsi byl,

zpátky na cestě,ale už o rok dál,

tělo o rok starší, uplakanější,

a ty říkáš, si ty slova hořící nadějí:„Bude líp“