Naslouchejme lidem,

naslouchejme jejich úsměvu,

občas se zeptejme na jednu prostinkou větu.

 

Naslouchejme lidem, i když je neznáme,

nezapomínejme, že člověk tu je pro člověka, a ne jen pro toho, kterého zná.

Buďme člověk pro člověka, každý ať je darem někomu jinému, že ho neopustí,

že ho vyslechne, ulehčeme psychologům práci, taky to nemají lehké.

 

Lidé zlatí, usmívejme se!

Není to vždy snadné, ale vždy je někdo na tom hůř než já, a já se na něj zamračím a nevím, že jeho srdce tiše krvácí, až vykrvácí úplně.

A to přece nechceme ;)

Když se usmíváme, usmívá se nebe s námi, úsměv je dar požehnaný, a pro lidi, kteří jsou sami, neuvěřitelně nutný.

Buďme člověk pro člověka, hodně lidí na to čeká,

až zeptáme se, co se děje a sevřeme je v náručí,

až poplácáme je po zádech a podáme jim kapesník.

Každý v sobě svírá nějakou bolest, ale lidé se bojí věřit.

 

Sedněme si do trávy a pozorujme mraky, a přizvěme někoho dalšího, ať tu sedne taky. A pak si povídejme o životě, o věcech těžkých i bláznivých, a smějme se hloupostem společně, ne sami....

A pak poznáme  tu oporu, čistotu modrých nebes a jistotu, že někdo nás tu chce.

Lidé naslouchejme si a milujme se!

(vím, dobře  se to říká, ale snažit se můžeme ne? ;) )