Když už bude ten máj, proč nevytáhnout básničku ze šuplíčku...

 

Je první máj,

prý lásky čas,

ale není to spíše čas mokrých řas?

Všude se mluví o lásce,

lavičky v parku zadané jsou páry,

a osamělí tudy chodí do práce,

nezadaní si připadají tak obyčejní.

 

A každý nezadaný vám poví,

že láska je jen nesmysl,

zmatení smyslů, ukojení citů,

vášeň a prostý žert.

 

Nic víc v tom není.

 

To proto,

abyste neviděli jejich mokré řasy,

co k nebi večer shlíží a vytvářejí oázy uprostřed pouště,

citové vyprahlosti.

Lásky není nikdy dosti.

Příroda se probouzí, vše rozkvétá,

a naše srdce jsou pavučinami rozkvetlá.

Za těch dnů, měsíců, týdnů,

co sami jsme byli,

Boha prosili a věřili,

že život se změní k lepšímu.

Byla to lež.

Tolik naděje, kolik jsme v sobě měli,

srdce ódy pěli, když věřili jsme,

že bude líp, že to co bude teď,

nebude už nikdy víc.

A bylo to!

Ještě horší, ale stále jsem si říkal ty slova planoucí:„Bude líp“.

Nebylo, vím.

A přijde jeden měsíc,

srdce vidíme snad všude,

k tomu kytky rudé, čokolády,

a my zůstali zase sami.

Co teď?

Člověk by šel i rád ven, ale jakpak může?

Všude růže, lavičky poseté srdíčky.

Zapne tedy televizi, komerce je dneska tíží.

„Oslavte to s námi!“

Vypne tedy televizi, ale co teď?

Všechno mě tíží,

bolest v srdci se stupňuje,

už aby to bylo pryč.

 

Kde od štěstí je klíč?

Lidé už úplně zapomněli.

 

Kupují srdce, čokolády a stejně ví, že budou sami.

Doba tomu přeje.

Vše je jen na zkoušku, světu zle je.

Zkusím si šaty,partnera, zkusíme manželství, zkusíme dítě, psa, kočku....

Nevyhovuje mi.

Kde je ted odpadkový koš, co tu byl?

Šaty se někdy roztrhají, partner naštve, manželství omrzí, pes pokouše, kočka poškrábe.

Nezašiju šaty!

Koupím si radši nové, staré zahodím,

vždyť je to přece moderní v dnešní době!

Už nic nemá cenu, nezáleží na tom.

Když nezáléváme kytku,

uschne nám, když nezavlažujeme vztah, nic z něj nebude.

Nemá to cenu.

Proč by mělo?

Za chvíli přijde jiný a ten už bude určitě ten pravý.

A co teď z tebe je?

V sedmdesáti letech si sama,

nikdo Ti nepodrží ručník,

byt prázdný, ale užila sis.

Stálo to za to?

 

Myslím, že je konec rozjímání.

Kráčím bez pohrdání.

S sebou mám Máchův máj,

i když si pobrečím, tiše kráčím,

usedám do polí, dívám se na slunce západy,

a čtu o té lásce veliké, té pravé,

co dokonalá není a přec ve světě je....