Slunce už zapadá,

venku hezky je a já sedím na trávě

a snažím se věřit Bohu,

že vše má ve svých rukou, 

a já nemusím se bát.

 

Lidé se smějí, objímají se,

a mě je smutno na duši, 

v trávě se přece plakat nesluší.

 

Jen podvakráte jsem ho spatřit směla, 

a přec má duše smělá už nechce nikoho více,

chybíš mi můj milý, zní v mém srdci do ticha.

Ozvěna se všeho dotýká a já mohu plakat se srdcem svým.

 

Proč teď jsem plná pochybností,

zda dobrá pro Tebe jsem,

proč teď se ztrácím, v tom světě tajemném...

 

Na nic jiného myslet nedovedu,

říkám si stále, že by to nemělo cenu, 

ale srdce neposlouchá, hučí do ticha znova,

že s Tebou chci být, jak mám pak dál žít?

 

Teď víc, než kdy dříve jsem tak citlivá.

Na povrchu pevná hrazda úsměvu,

uvnitř však srdce uplakané,

chybí mi pro něj kapesníky.

 

A co dále psát?

Snad mě máš aspoň trochu rád,

i když mi to opakuješ znova,

a i když mi dochází slova,

bojím se, že přestávám zvládat,

bojím se plakat,

bojím se, že mé srdce to ví,

jak milovati člověka po dvou setkáních....

....protože ona je to asi pravda....

 

Jen má duše stále tápe,

jak spojit mozek a srdce,

když to teď na nic jiného nemyslí,

 

a přece to ví..

Chybíš mi.