Láska nezná času,

láska neslyší hlasu,

slyší srdce toho druhého,

láska je, že milujete ho.

 

Láska je slůvko zakryté mlhou,

předchází jí nemoc zvaná zamilovanost a pak nic.

Rozhodnout se, nebo ztratit člověka,

na kterého člověk celý život čeká,

pak zbývá jenom modlit se,

za toho, který by zlíbal Ti ruce.

 

Nejhorší je toto období,

kdy člověk ztrácí mlhu zamilovanosti a pak už nic.

Buď se rozhodne ho navždy ztratit,

nebo se ho bude snažit dál míti rád a čekat.

A právě na tom láska stojí.

 

Na čekání, na společných chvílích,

kdy jsme s druhým a pomalu poznáváme ho,

jak se chová, když svítí slunce a jak se umí chovat v dešti, v těžkých chvílích.

A všechno je jen o čekání, o důvěře, vytrvání a o modlitbě.

Modlitba přetváří člověka a s Bohem se lépe čeká, než když je člověk sám.

 

A ten druhý je daleko a nevíš, co se děje.

Nevíš, kdy mu srdce bije, nevíš ani kdy se směje, kdy pláče...

Ta nejistota je strašná, ale o tom je důvěra.

O tom, že každý den se za něj modlím,

s Marií, víc než kdy dřív se přátelím a Boha prosím za nás, za něj.. 

A vůle Tvá se Pane, děj...

A pak, když ho vidím, srdce mi zaplesá.

 

Podle mě je to zázrak, co se děje ve světě.

Je to láska, která všechny staré zvyky ničí, deprese snižuje a člověk jen miluje..

Láska...nejsilnější lék v světě je!

 

(Není to přesné, ale to přece nevadí.....)