Rozdmýchávat staré rány,

už je to zase tady,

kdy smutno je Ti na duši,

plakat se přece nesluší,

myslíš si, že už to odeznělo,

že už to dávno není,

ale ten člověk zmizel z Tvého života jen tak,

bez rozloučení,

 

Tvoje srdce stále něco cítí.

 

Jak ho zastavit?  

Jak s ním dále jít?

 

 

Když kousek po kousku člověku patřilo,

teď zvyknout si musí na jiného,

který je tak jiný,

ale zároveň tak stejný, je úžasný,

ale staré rány bolí,

to každý ví,

proč člověk po čase je rozdmýchávat  musí je otázkou...

 

Než si srdce zvykne,

že odešel, že už není tady,

člověk má většinou rád více,

než přizná si to srdce,

a pak tu není, co počít si bez něj?

A tak se trápíš, usmíváš se na svět,

přitom víš, že byl tu naposled.

To se prostě stává.

 

 

Tak jako luční tráva si za čas potřebuje odpočinout,

tak se i Tvé srdce potřebuje vyplakat.

To ale nestačí, potřebuje to čas,

ale stejně si ten kousek srdce daroval(a),

ale zbylo Ti z něj něco, co můžeš dávat dál?

 

Jednou přijde někdo, komu budeš jej chtít celé odevzdat.

Mysli taky na něj, netrap se pro lidi,

kteří za to nestojí, už jsou pryč,

už nechtěli s Tebou sdílet budoucnost,

jsou pryč, a ty máš toho taky dost,

tak se netrap a věnuj se těm,

co Tě milují, právě jim na Tobě teď záleží.

 

Nerozdmýchávej staré rány,

život je teď a tady,

ne v minulosti,

netrap se zbytečnostmi.

 

......Nerozdmýchávej staré rány......