Je léto.

všechno kvete, všechno voní

a v tom tichém osamocení

sedíš tu se mnou,

vím, že Ty tu jsi,

ale hlavu se bojím zvednout,

ještě to nepůjde asi.

 

A mlčím.

 

Ticho mne obklopuje znova,

Smutek v mé duši je loutka básníkova,

tam nahoře,

on jenom tiše.

Dívá se.

 

Čeká.

Až napadnou mě ta správná slova do básní,

Až budu moci jíti dál,

Až zvednu hlavu

A nebudu tu jen stát.

Chtěl bys mě obejmout,

Říct, že tu jsi,

Že nemám se bát, pochybovat,

Že se mám modlit.

Neumím to.

Už jsem to zapomněla.

 

Má duše snaží se naslouchat srdci,

To tiše pláče, slova jej neumlčí.

Neplač srdce mé,

Však prázdnotou dlouho nezůstaneš zavřené.

Nevěří mi.

Záchvěvy srdce, ach ty mě ničí.

Promluv už konečně,

Mlčí.

Je to zbytečné.

Směje se hloupým vtipům,

Touží po štěstí, nějak ale oněmělo,

Zase se rozplakalo.

 

Už to nevydržel.

Podává mi ruku.

Modlit se neumím,

Co počneš si se mnou Bože?

Já vím, že Ty to víš…

Budu v Tvém náručí a to pro začátek postačí….