Nejdříve jsem to sem nechtěla psát, ale uvědomila jsem si, že když jsem to přečetla pár kněžím, měli slzy v očích... I tak může Bůh promlouvat skrze nás...
 
 
Hvězdy jsou úlomkem nebe, když do nich koukneš, uvidíš sebe.
Hvězdy jsou světlo, které hřeje, 
které člověka vede tak,
jak vedlo prostý lid i krále, 
i nás vedou stále, 
abychom mohli překonávat vzdálenosti k lidem,
kteří potřebují naší pomoc, 
abychom to zvládli,
nebáli se, 
a pak prosili jen tiše:„Buď vůle Tvá, Bože“.
 
Někteří lidé neumí psát básně, neumí zpívat z plných plic,
nevěří v to, co je krásné, nevěří už v nic. 
Proto jste tu vy!
Kněží, co zpívají tak krásně, jdete s Bohem vstříc.
A my nevěřící chodíme, nic nevidíme...
Pomáháte nám poznat hloubku květu, lásku bez hranic 
a úžasnou milost odpuštění, co v oddech se změní, 
když tam klečíme, před Vámi se stydíme a občas i pláčeme.
 
Kde sílu berete?
Přece z nebe plného hvězd, když večer vycházíte ven, 
a náhle jste tak zranitelní, 
jako malé děti,
chválíte Boha, obdivujete, zpíváte, myslíte, pláčete, žijete...
V tento okamžik jsou hvězdy pro vás vším, pro ten okamžik, je Bůh pro vás stvořil.
 
A hvězda padá...
Na vás, do srdce, 
a vy můžete jít dále, 
překážky jsou zrádné,
ale vy teď žijete, to světlo je ve vás,
lidé ho vidí a hned jsou u vás. 
Potřebují radu, 
aby je někdo podržel, 
neumí pochytit prach hvězd.
 
Na to jste tu VY!
Úžasní Boží služebníci Kristovi!