Před osmi lety,

nebyl svět jen tak prázdný,

Byla jsi v něm ty.

 

Jak mě to samotnou ničí,

když nemohu Tě vidět,

nemohu obejmout,

 

tolik bych Ti toho chtěla říci,

že mám Tě stále ráda,

že v mém životě hraješ prim,

a doufám, že jednou v nebi Tě spatřím.

 

Stále jsi mi požehnáním,

ty zázraky se nedějí jen tak,

když chodím Ti na hřbitov,

své touhy a bolesti vykládat.

 

Jen tak tam sedím,

tiše mlčím,

občas něco řeknu,

někdy i brečím.

 

Dívám se do Tvé tváře,

obrázek na kameni,

a z toho mě bolí srdce,

že už nejsi mezi námi.

 

Tvůj dům tak chátrá,

všechno opuštěné je,

bez naděje,

zeleň se rozrostla,

života není,

ticho  jak v hrobě,

bez lidského blábolení,

sama tam občas sedím.

 

Bude ještě někdy obydlen?

Bude v něm láska žít?

Bude to místo pokoje,

které si pamatuji?

 

Nevím.

 

Jen to chátrá,

srdce mě bolí

kde jsou ty roky,

kdy s oblibou jsem tam chodila,

láska tam vždy byla (patřila).

 

Jen tak sedím,

přemýšlím,

dnes přinesla jsem Ti růže,

ať aspoň ucítíš jejich vůni,

 

Růže jsou krásné,

dělají svět krásnějším,

bude se stmívat, musím už jít.

 

Ještě Tě alespoň na obrázek políbím.

Měj se krásně babi,

vím, že Ty pro mě jsi vždy tady.