Je podzim, listí už padá,

vzpomínáš, ještě jsi ho měla ráda,

nedávno Ti ruku podával,

nedávno, celý svět se smál.

 

Zbyla jen skříně marných vzpomínek,

zaprášená touha marného bytí, 

kdy spolu jsme byli,

a léto bylo s námi, byli jsme tak mladí,

teď už jsme sami.

Kamarádi.

 

 Člověk by se tomu smál.

Jak vtipné je si něco nalhávat.

Zničená pole, chátrající lesy,

rezavé železo, co leží kdesi.

Všude kam se podíváš.

 

Je tu pustina, čemu si nalháváš.

Odešel, odešla si ty,

svět nebyl už zase růžový.

Jaká to škoda.

 

Už nikdy neucítíš vůni jeho slova,

ale stále budeš v myšlenkách s ním.

Kamarádi!

Jak bláhové to slovo,

ti, co se měli rádi, budou se mít znova,

srdce nelze vyrvat z těla, vždy tam bude,

komůrka oranžová, plná lásky,

člověk je vyhazuje znova, ale nevyhodí,

i on sám to ví.

 

Pak potkáš ho po čase, usměješ se,

jak si byla bláhová,

ale touha být s ním, 

je tak nutkavá.

 

A tak se na sebe díváte,

z očí do očí,

jiskry lítají,

slzy z Tvé strany padají,

ale jsme kamarádi.

 

Ti, co se měli tak rádi,

dlouhou dobu, celých pět let,

jak moc se potom změnil svět.

Návraty, rozchody, čekání, příchody,

častější než kdy dříve.

Milovali jsme!

 

Víme to oba.

Ta touha, co nás volá k sobě znova,

musí mlčet, mlčet s námi.

Byli jsme tak mladí.

Už nejsme sami.

 

Máme někoho živého, milovaného.

Stále žárlím.

Ničíš mě mám lásko.

Kamaráde!

Tomu se budu smát i nadále.

V celém svém životě.

 

Aspoň buď se mnou,

podej mi ruku,

a pojď se mnou do života,

někdy Tvou pomoc potřebovat jistě budu znova.

Kamarádi.

To slůvko odteď už navždy platí...