...Aneb dneska byl Bůh na chatu...

 

JÁ: Bože, jsi tu?  Cítím se nějak sama…

BŮH: To proto, že ses dlouho neozvala. Jistě, že tu jsem, jsem tu každý den!

JÁ: Mrzí mě to, nějak nebyl čas… Nějak už se všechno hroutí, musím Tě zas naleznouti, přijdeš v pravý čas.

BŮH: Co si to nalháváš, nechtěla jsi psát, nechtěla jsi o mně slyšet, nechtěla ses s nikým vidět, nechtěla jsi, moje Dítě.

JÁ: Já vím, já vím, chtěla být sama, nějak na mě všecko padá, pomůžeš mi prosím Tě? Nalézt k Tobě cestu, nějak padám, nezvládám, nestíhám a prohrávám… potřebuji záchrannou vestu…

BŮH: Jako bych to nevěděl, obracej se na mě, když nebude Ti hej, víš, že rád Ti pomohu, spolu půjdem po kroku zase ke mně cestu nalezneš, neboj se, jen věř!

JÁ: Vždyť je to tak těžké pro mě, zase ses mi odcizil, zase jsem to nechala dojít tak daleko, kdy necítím Tě, nevnímám Tě a přitom mi tak moc chybíš…

BŮH: Ale já jsem s Tebou! A pro Tebe žiji, vždy s Tebou budu každou chvíli, zkus se večer pomodlit, uvidíš, že bude líp.

JÁ: Tak dobře, já to zkusím, nalézt Tě chci a musím! A i když si zde na chatu, stejně jsi tak daleko, vyjde všechno tak jak má, neopustíš mě, že ne?

BŮH: Víš moc dobře sám, že se Tě nikdy nevzdám…