Je teprve říjen, listí už padá,

je teprve říjen, už vytahuji kabát.

 

Je teprve říjen a mě se stýská,

listopad daleko, prosinec ještě dál,

je říjen, čemu si nalháváš.

 

Sčítám volné dny,

označuji je barevnou tužkou,

ubíhají moc rychle.

 

Pět dní v týdnu se neuvěřitelně vleče,

málo jsem v kleče, málo hlavu skláním,

málo se modlím.

Je říjen, čas se nám krátí.

 

Barevní draci, vzpomínáš,

nedávno létala jsi taky po poli,

až tě nohy unavily.

 

Pak přišel prosinec, mokrý kabát, zmrzlé nohy,

stála jsi tam, stál tam on,

kráčeli jste sněhem, všude bílo.

 

Na poli, co nedávno létala jsi s draky,

naráz si stála s chlapcem.

Jak je to dávno.

 

Čas sem, čas o krok zpátky,

zpívala jsi za zavřenými vrátky,

když domů ses vracela pozdě,

srdce bilo Ti na poplach, 

jestli pro tentokrát, nezamilovala ses.

 

Jak bláhová jsi naděje!

Člověk ve sněhu tu stojí, dívá se do očí, 

mluvíte o blbostech,

vzájemně ruce se klepou, zimou ne,

co říci víc?

 

Proč se lásky bát?

Přijde strach a nespatříš ho už nikdy víc,

prosit o setkání je známka nevyrovnanosti,

ženy s nostalgií, si vše rády pamatují.

 

Zapomínej srdce!

 

Copak dělá asi?

Chlapec v červené bundě, s mokrými vlasy od sněhu,

již nenachází útěchu na poli.

Již nebojí se setkání, již plive si do dlaní, 

již odchází.

 

A ty zmrzlé stopy ve sněhu krvácí...