Krásné dny, kdy zářilo slunce,

smála ses lehce, tence,

vše bylo fajn,

svět se smál s Tebou,

s Matčinou důvěrou,

byli šťastni.

 

Dva mladí lidé,

jí hořelo jinde srdce, ale zároveň i tu,

přehlušovala ten žár,

soustředila se na to podstatné,

věřila Bohu, že to není náhoda,

však ozývat se začalo ze shora,

podivné klepání.

 

Začaly se jí ruce třást, začala víc milovat,

nebyla schopna slova.

Podívej se ke slunci, nedívej se dolů,

věř jenom Bohu,

co On činí, dobře činí.

 

Já vím.

Bože věřím  Ti.

A když posunula jsem se o krůček,

spadl mi ze srdce kámen.

Asi to tak má být.

Ámen.