Slunce i svítání,

radostné vítání,

pamatuješ si, kde si stál?

Pamatuješ si, že si mě měl i rád?

Pamatuješ si, že jsi mi byl blízko?

Hledám Tě má první lásko.

 

Je mi smutno na duši,

psala bych Ti každý den,

mluvila o blbostech,

smála se hloupým vtipům tvým,

a poslouchala tvůj smích,

jak krásně zní, to radostné volání,

tak ráda bych Tě viděla znova,

tak ráda slyšela Tvá slova,

tak ráda bych s Tebou byla,

nějak mi chybíš, má první lásko,

bez Tebe je v světě těžko,

vzpomeneš si ještě na mě?

 

Kdy chtěla jsem být sestrou, kdy celý svět byl se mnou,

kdy utíkala jsem s Tebou, smála se nevědomosti,

už mě to ničí, zodpovědnost stává se,

čím dál nesnesitelnější,

má první lásko, volám Tě, kde jsi?

 

Krásné to byly časy, vzpomínáš?

Nesmělé oťukávání, pohledy vroucné, kdy hořelo srdce,

buď z jedné, nebo z druhé strany,

nikdy jsme nebyli sami,

co se to stalo s námi?

 

Každý žijeme zvlášť, každý má už život svůj,

Pane, při nás vždycky stůj,

když sami,

rozhodneme se jít k oltáři,

co je to s námi?

 

Víš to ty, vím to já,

míjíme se očima,

stále to jiskří…

A i když vedle mě sedí ten, pro něhož jsem celý svět,

stejně mi chybíš.

 

Můj milý, kde jsi?

Nedokázala jsem si Tě představit jako toho, se kterým budu,

ale stejně Tě v životě potřebuju,

i kdybych Tě viděla jen na chvíli, chci Tě mít po ruce,

když budu potřebovat vylít si srdce,

mít Tě po ruce, když nebudu stíhat,

když nebudu zvládat život, mám Tě ráda stále, víš to?

 

Zatím jsme se neměli sejít – asi,

je podzim a člověk je trochu jinačí,

 ale stejně Tě potřebuji,

buď tu se mnou prosím stále,

 

a pomáhej mi jen tím, že jsi,

budu Tě mít ráda stále,

ať jsi kde jsi, ať s tou, se kterou jsi.

 

Jednou jsme se sešli a nelze zapomenout na tu chvíli, první láska v srdci klíčí a neodezní…