Krásné je člověka probuzení,

když člověk v člověku se mění,

když zdají se jen krásné sny,

a ne ty, co se měly stát,

pak záhy poznáváš,

že nalhávat si dále nemáš to,

co jeví se jako skutečné.

 

Ne, věci se nemají dělat nečestně.

 

Když ale rozum máš,

srdce máš také,

tak jak poznáš,

že to, co sis vybral je správné?

Když vybral sis a sny Ti napovídají,

že je to špatné,

jak mám dále srdce poslouchat?

 

Rozum, když člověk začne používat,

objeví se chyba, nainstalovaný vir,

který Bůh do nás vložil,

když srdce naříká,

když srdce umírá,

ale rozum si za svou pravdou stojí.

 

Přece nezničí tolik krásných věcí,

jen kvůli srdci,

které je jako malé dítě,

uvidí hračku a hned chce ji,

jen když se s ní cítí šťastně.

 

Jako skloubit tyto dvě věci dohromady?

 

Děti se rády ptají,

dospělí už zapomínají,

nevědí si rady a proto používají rozum,

srdce zamknou na západy a hned je ticho,

hned jsou zdrávi,

můžeme občas slyšet štěbetání,

snad je to pláč, co srdce tají,

když zamknuto je na západy a neví,

co dělat má.

 

Reziví a nevnímá,

jen pláče, slzy se linou z dospěláckých tváří,

když to nejméně čekají, srdce zavírají ,

a pak se diví, že štěstí hledají.

 

Rozumem dnes uvažují všichni a srdce hledáme tam,

kde není, zapomněli jsme,

že máme je schované tady, v nás samotných.

 

Srdce totiž zničí zámky,

zničí hrady,

vše, co jsme si budovali,

nezbyde nám nic, než pocit štěstí,

riskovat se neodvážíme, co když to nevyjde.

 

A tak jsme štastni.

My, rozumoví dospěláci.