Hledám Tě, neodpovídáš,

jsi ticho, nic nenalháváš.

Slyšelo jsi krásu stvoření,

vidělo si, jak Bůh nás miluje,

jak růže se ze semena zrodila,

vyrostla do krásy, voněla.

 

Slyšelo jsi zvířecí vzdechy,

když zabíjeli jsme,

když zabíjeli lidé lidi,

šum zbraní, co na pole se valí,

jak cinkají hrany, lidské životy naráz padly.

 

Ty ticho, ptám se Tě, jak dlouho jsi už na světě?

Vždyť od samého počátku,

provázíš nás, řádek po řádku.

Vidělo jsi bolest, nesmírnou krásu,

žaluješ každým tichým vzdechem svým,

jsi ticho, tak nazývat Tě smím.

 

Kdybys mohlo žalovat, začali bychom se stydět,

začali bychom litovat, více než kdy dříve,

pronikáš do srdce, činíš ho neklidné,

ale po čase,

květ v srdci rozkvete,

a bude zase krásně na světě.

 

Ticho, víš, jak to dopadne?

Nebuď prosím záhadné,

vždyť znáš dějiny,

životy lidí,

ticho, prosím pověz mi,

co člověk sklidí…