Už se blíží Vánoce a vy máte pocit, že jste ho nestihli prožít tak, jak jste si přáli? Nejste sami!

Člověk si říká, advent daleko, pak vidí první svíčku, stále je to daleko a dokola. Až naráz nám hoří skoro celý věneček, adventní koncerty se blíží ke konci. Bum! Co já jsem celou tu dobu dělal? A mohu s klidem říct, že to byl ztracený čas. Ale máme týden do Vánoc, tak proč nezačít dnes? Neříkám, že je to úplně brzo, ale někdy prostě přijdou ty špatné dny. Ta temnota. Pár věcí se zhroutí, dalších pár věcí se naopak postaví. Člověk tak nějak tu dobu žije odloučen od Boha a pak rána. Další bum! 

No a to třetí bum! je nejkrásnější! To už totiž člověka někdo nebo něco nakopne. Třeba úsměv, malý telefonát, nebo věta, že Vás někdo potřebuje. Jsou to takové ty malé skutky. A naráz se Vám obrátí život vzhůru nohama. Naráz cítíte, že Bůh už to nevydržel a podal Vám ruku sám od sebe. Vy ji přijímáte a pak se to valí. Z jednoho ušmudlaného dne je rázem den, kdy se smějete a tak nějak více vnímate ty lidi, kolem sebe. Nepřijdou Vám už tak škaredí, že se šklebí, že dělají blbosti. Stal jste se jedním z nich.

V srdci začal advent. Bůh rozžehl tu první svíčku a vy rozžíháte pomalu další a další. Jdete ke zpovědi, máte v srdci pokoj, snažíte se. A to jen jedním malým nakopnutím. Bůh nám toho tolik dává. Ano, nejdřív vezme, ale po čase si uvědomíme, že on nám to tisíckrát oplatil. A pak, když vidíte, jak kolem Vás jsou lidé šťastní, jak děláte svět krásnějším, už jen tím, že jste a že máte kolem sebe ty milované lidi, kterým věříte... To už se pomalu rodí Ježíšek ve Vás.

A já Vám přeji jen to nejkrásnější,mít kolem sebe ty lidi a nebát se rozžehnout tu první svíčku.

Já už ji rozžehla.