Byl krásný slunný den. Dva starci seděli na lavičce v parku. Užívali si slunce a mlčeli. Náhle k nim přiběhla holčička. Na sobě měla červené šatičky s bílými puntíky. Vypadala tak roztomile. Utekla mamince, už ji nebavilo pískoviště. Chtěla poznávat svět.  Přišla k jednomu starci, zvědavě se zeptala „Popovídáš mi něco o světě“? Mlčky přikývl, vzal si ji na klín a začal povídat. O svém dětství, kdy měl každý den rozbitá kolena, o tom, jak si hráli na schovávanou, s kuličkami, jak se honili. Tvář měl čím dál více rozjasněnou, když došel k dívce, kterou miloval. Byl ještě malý chlapec, měl ji pořád rád. A jednoho dne se dočkal. Vzala si ho. S tou dívkou prožil život v celé kráse. Těžce pracovali, ale stále se radovali, jezdili k jezeru, četli si básně nejrůznějších autorů, spolu se smáli i plakali. Měli pět dětí. Dělaly jim radost. Až mu jednoho dne umřela. Holčička vyslechla v krátkosti krásný příběh, spokojeně se usmála a ukázala na druhého starce se slovy: „A teď ty“!

Ten nevypadal potěšeně. Vzdychl a povídal o tom, jak již ve svých sedmi letech dostal první tablet, potom mobil, počítač, jak hrál hry, ale byl sám. Jak byl šťastný, když dostal nejnovější mobil. Jak prošvihl dívku svého života kvůli tomu, že se chtěl dostat na vyšší úroveň ve hře a nevnímal lidi kolem sebe, protože přece byli všichni na facebooku. Pracoval velmi mnoho, aby si mohl dovolit lepší technické vynálezy. Neviděl lidi kolem sebe. A když je chtěl vidět, všichni zírali do země a osvětlovala je světelná zář mobilů. Jak prožil zbytek života čtením starých knih, kterého naráz začaly bavit, postupně objevoval krásy světa. Ale bylo již pozdě. Ta dívka byla mezitím několikrát rozvedená, chtěla si jen užívat. Z tváře mu začaly téct slzy.

Ta malá víla vše vyslechla, podívala se na oba starce, vzala je za ruku a zakřičela: „Nedohoníte mě“.

A tak jste mohli spatřit podivuhodný obrázek. Dva starci honili malou holčičku a smáli se.  Ten druhý objevil život.

 

https://pixabay.com/cs/lavi%C4%8Dka-lavice-strom-listy-zelen%C3%A1-613550/