Naše malá holčička. Řešila starosti, které jí nepříslušely, snažila se změnit svět. Nikdy nerozuměla svatým, měli se tvářit útrpně a ne s úsměvem vše překonávat. Myslela si, že je to přetvářka. Je to však síla. Milovala jsem ji. Tu malou dívenku, která se neuměla oblékat, ale hlásala do světa evangelium. Bylo nádherné vidět, jak tomu věřila, jak se snažila. Malá dušička, která milovala skoro každou bytost. Nevěděla nic o lásce. Byla tak mladičká, až se nakonec zamilovala ona sama, což ji dostalo. Začala se životem ještě více zabývat.

Nedávno jsem ji potkala. Vykládala, co prožila, povídala o utrpení, o vztazích, o smrti a nekonečných milostech. Nebudu to zde rozebírat, ale bylo to až děsivé. „Víš,“ řekla mi, „nejednou jsem to chtěla vzdát, ale jednou už úplně.“ „ Nevěděla jsem, co dělat, a tak mě napadl spásný nápad jít za jedním člověkem. Po vyslechnutí mých nářků mi řekl větu: „Jsi silnější, než si myslíš“.  „A je to pravda. Problémů mám čím dál víc, mé přesvědčení měnit svět neustalo, jen já se musím změnit. A jsem šťastná. Vše snesu, zvládám to. Jsem opravdu silnější, než si myslím.  A i když se mi někdy chce plakat a křičet do všech stran, usmívám se na lidi a snažím se vidět tu krásu. Tu vděčnost. Vždy je za co děkovat.“

Dívala jsem se na ni. Nepřestala jsem žasnout. Naše malá holčička nám vyrostla.