Pravá noha krůček vpřed, levá vpřed, pravá vpřed, v lehce ošoupaných džínách, s botami na podpatku, zpočátku trochu nesměle, pravá vzad, levá vzad, tiché napětí je třeba.

Levá vpřed, pravá vpřed, tiché kroky jsou slyšet po ulici, pravá vpřed, levá vpřed, nezastavují se, jdou rozhodně, nevymýšlí si kroky, jdou stále rovně, obyčejné džíny, co svět už prochodily, boty, které běhaly, zachraňovaly, žily, nejsou již nové, ani snové, mají za sebou kus cesty. Zarostlé ruce, co nesou kytici.

Podpatky po dlaždicích dunící, krok vpřed, krok tam, malé couvání, ustavičné přeměřování jestli vlasy jsou rovné, jestli se nezvlnily.

Kroky ustaly. Tiché čekání na zvonící podpatky. Nervozita žádná, zvony tiše vyzvání.

Podpatky jdou. Rušnou ulicí na ten most, kde jsou ty druhé boty čekající. Došly. Ustalo tiché klepání.

Stojí tu jen dva. Lidé.

Chci. Ty ruce ve svém životě. Chci. A mnohé další. Notně oprášená kytice, do dáli zvoní, že toto není konec, bojíme se, bojí. Není to konec.

Něžné, zničené ruce, od všeho toho pohrdání berou kytky. Pokorně sklání hlavu. Děkují. Jak málo stačí k úsměvu.

Natahují ty ruce k těm druhým.

 

Dívají se na kytky. Dva páry očí.

Tolik lidí bychom chtěli v našem životě. Tolik. Jako tolik kytiček. Někteří ale odchází. Musí pryč. Jiní zas nechtějí. Některé ale ještě můžeme zastavit. Řekněme jim to.

„Chci Tě ve svém životě!“

I kdyby odešli, lidé taková slova nezapomínají.

Prosím, zůstaň... Nevzdaluj se daleko... 

Mám Tě rád(a)...