Když jsem byla malá, trápily mě různé věci. Třeba to, proč si nemůžu vzít to koťátko domů, nebo proč nemůžu jít ven. Prostě takové ty obyčejné dětské starosti. Jak jsem se stávala postupně starší, malé trable a starosti se stávaly většími. Hledala jsem odpovědi. 

Tehdy mi jeden úžasný člověk řekl: „Nezabývej se tím, radši umyj podlahu.“ A já myla a byla jsem vážně šťastná. Pamatuji si, jak mě něco trápilo, já drhla podlahu a přemýšlela. Po čase této zvláštní praktiky jsem na vše zapomněla, bylo mi dobře. 

Život není lehký, ale je hezký, jak mi to opravuje můj chytrý telefon. A je to pravda. Někdy opravdu ráda myji podlahu. A na něco jsem přišla. Ono nám totiž nejvíc věcí dojde na kolenou. Když klečíme, poplakáváme a řešíme životní situace. Můžeme si říkat tisíckrát, jak je vše dobré, dokud to ale neřekneme na kolenou, nic se nebude dít. Protože na kolenou jsme nejvíce zranitelní.  

Jak se pak lehko vstává. S úsměvem na rtech, a slůvkem: „Odpouštím! “