Občas se člověk jde projít. Prostě se provětrat, utřídit si myšlenky a tak. Když jsem se vracela domů, všimla jsem si jí. Seděla na stupínku před domem, v rukou držela obyčejnou bílou obálku a vedle ní se povalovala další pošta. Většinou barevné letáky, s různými akcemi. Tiskla si obálku k sobě, nedočkavě četla, hltala bílý papír očima a pomalu se usmívala. Pak se rázem zvedla a objala mě. Upřímně, dívala jsem se na ni jako na někoho z jiné planety. Přišel jí dopis. Obyčejná tři slůvka. Nečekaný dopis. Jen tak, ručně psaný, ale někdo si s tím dal tu práci. 

Mou plánovanou cestu k domovu jsem ještě prodloužila o kousek. Přemýšlela jsem nad tím, kdy mi naposledy došel dopis. Hm... už dlouho ne. Obyčejný dopis od kamaráda, kamarádky, nebo někoho neznámého, kdo chce udělat jen radost. Skoro denně si píšeme se známými, kamarády a občas i lidmi, které neznáme, ale dopis poslat neumíme?

Není nic hezčího, než když mi babička ukazuje svoje staré dopisy. Má na to takovou velkou krabici od bot. Nic mi nedá přečíst, jen každý dopis posvátně otevře, znovu a znovu, přitiskne na něj nos a nasaje vůni vzpomínek. Někdy mi vypráví o jaru, jindy o nějaké Heleně, občas i o dědečkovi. Rázem jako by se z reality přemístila do té doby, vrásky na její tváři se vyrovnávají a emoce jdou vidět z každého jejího pohybu.

Tehdy to nebylo tak těžké, tak proč je to teď? Napsat adresu, jen tak a pak se těšit, že přijde? Od kamaráda, či snad toho, koho známe jenom z internetu? Je to i dobrodružství.

Asi bych si měla taky založit krabici. Ale je to vůbec třeba?

http://depositphotos.com/6159702/stock-photo-open-empty-shoe-cardboard-box.html