Občas se člověk jde projít. Prostě se provětrat, utřídit si myšlenky a tak. Když jsem se vracela domů, všimla jsem si jí. Seděla na stupínku před domem, v rukou držela obyčejnou bílou obálku a vedle ní se povalovala další pošta. Většinou barevné letáky, s různými akcemi. Tiskla si obálku k sobě, nedočkavě četla, hltala bílý papír očima a pomalu se usmívala. Pak se rázem zvedla a objala mě. Upřímně, dívala jsem se na ni jako na někoho z jiné planety. Přišel jí dopis. Obyčejná tři slůvka. Nečekaný dopis. Jen tak, ručně psaný, ale někdo si s tím dal tu práci.
Mou plánovanou cestu k domovu jsem ještě prodloužila o kousek. Přemýšlela jsem nad tím, kdy mi naposledy došel dopis. Hm... už dlouho ne. Obyčejný dopis od kamaráda, kamarádky, nebo někoho neznámého, kdo chce udělat jen radost. Skoro denně si píšeme se známými, kamarády a občas i lidmi, které neznáme, ale dopis poslat neumíme?
Není nic hezčího, než když mi babička ukazuje svoje staré dopisy. Má na to takovou velkou krabici od bot. Nic mi nedá přečíst, jen každý dopis posvátně otevře, znovu a znovu, přitiskne na něj nos a nasaje vůni vzpomínek. Někdy mi vypráví o jaru, jindy o nějaké Heleně, občas i o dědečkovi. Rázem jako by se z reality přemístila do té doby, vrásky na její tváři se vyrovnávají a emoce jdou vidět z každého jejího pohybu.
Tehdy to nebylo tak těžké, tak proč je to teď? Napsat adresu, jen tak a pak se těšit, že přijde? Od kamaráda, či snad toho, koho známe jenom z internetu? Je to i dobrodružství.
Asi bych si měla taky založit krabici. Ale je to vůbec třeba?
http://depositphotos.com/6159702/stock-photo-open-empty-shoe-cardboard-box.html
Mám takovou dopisní krabici od bot, a už je skoro plná. Mám v ní ale nejen dopisy, ale i pohledy a přání. A jsem za to moc ráda. Druhou takovou krabici mám plnou obálek se svatebními přáníčky. Ale to se asi nepočítá.
Je však pravda, že už jsem si na napsání dopisu či pohledu delší dobu čas neudělala. Díky za povzbuzující článek, asi se do toho v nejbližší době pustím.
Já jsem dopisový člověk, miluju dopisy a nic mi neudělá radost víc, než pár slov napsaných rukou. Mám schovanou krabici dopisů, pohledů a přáníček a jsem za ni vděčná. Moc. Zrovna tento týden mi došel dopis, psaný rukou, po delší době. Ještě dnes jsem šťastná a ještě dlouho budu.
Dopisy jsou něco neuvěřitelně krásného! :) A je mi moc líto, že v dnešní době se jejich kouzlo pomalu vytrácí. Děkuju za úžasný článek! :-)
Já krabici mám:-)
:-) Taky mám takovou krabici. Dopisy jsou úžasná věc :-) Už jen to, že si musíme dát čas na psaní.... Je to náročnější než psát mail či v chatu na FB nebo signálech :-)
Moc ráda dopisy dostávám a ráda je píšu. Když nemám dlouho čas na psaní dopisu, ráda posílám alespoň pohled. :-)
Dopisy jsou úžasná věc.
Nenapadlo vás někdy, že to tak idylicky vnímáme dneska už spíš proto, že to je jaksi "nedostatkové zboží", "prehistorický pozůstatek"...(neberte ta přirovnání prosím pejorativně). Dřív si lidi psávali protože to byla na dálku jediná možnost komunikace. Jednou našim dětem a vnoučatům třeba bude vzácné, když jim někdo pošle e-mail, nebo jim napíše vzkaz přes nějakou kounikační síť, protože se komunikace třeba posune zas do zcela jiné roviny....
Založ, časem se naplní:). My máme už větší kufřík a když začneš, začnou i ti kolem:) (ti co chtějí a nenechá je to jen tak uvnitř napokoji:))
Moc tomu fandím.
Už tak dlouho jsem nedostala dopis.....
Já taky ne... Naposled jsem si psala s kamarádkou, ale nějak to vyprchalo...
Je to tak, dopisy už se téměř nepíší ... Naštěstí to zatím ještě, byť též jen v omezené míře, jistí pohlednice. A mohu jen doporučit, došlé dopisy nevyhazovat, ale uložit ... Eletronická komunikace se smaže ...delete...vysypat koš...a nezbude nic. Ale ručně psaný dopis, to je jako paměťové médium, na kterém se uchovává množství informací a vzpomínek, a ty s časem nabývají na významu.
@IrenaT - napíšu:-). Já psala synovci do vězení a dětem na tábor.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.