Krajina posedlá tmou
slunce nad mlhou
tyčí se
tolik by se chtělo plakat
smát
či skládat básně
přemýšlet o životě
vysílat signály do vesmíru
že děkujeme, že jsme tu.
Úplná tma
a pročítáš lidi v Tvém životě
někteří Tě naučili pokoře
jiní podali pomocnou ruku
někteří mávali nad propastí
když šplhal jsi nahoru.
Polovina je už bůhví kde
vítr je někde rozsel
chtěl bys je vidět?
ptám se Tě
a slyším povzdech.
Cítíš to?
Že našel jsi člověka
co omezenou platnost
má v Tvém životě
už teď víš, že bude těžké loučení
křičet či plakat by se chtělo
srdce na chvíli oněmit
aby tak nevzlykalo.
Prostě to tak je.
Člověk potkává lidí spoustu
co chtěl by milovat
ale cesta protíná se jen chvíli
a pak se jde dál.
Sám.
Zase s jiným.
Jsou to výjimeční lidi.
Kteří proplují našim životem jen chvíli
a my už nikdy, nikdy nebudeme jiní.
S láskou budeme na ně vzpomínat
jak jsme je měli jednu chvíli rádi
jak potřebovali
a oni pak zmizeli
že pro nás moc znamenali.
Naši milovaní.
Ti, co je máme rádi.
( Ale neřekneme jim to, jak pro nás moc znamenali
a pomáhali posunout se dál
jo člověk je někdy srab )
Pěkné, fakt. A to, že to nikdo nečte není pravda, já si Tvé básničky čtu moc ráda.
Zuzka má pravdu, Míšo! Já taky tvoje básničky čtu moc ráda! :) :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.