Krajina posedlá tmou

slunce nad mlhou

tyčí se

tolik by se chtělo plakat

smát 

či skládat básně

přemýšlet o životě

vysílat signály do vesmíru

že děkujeme, že jsme tu.

 

Úplná tma

a pročítáš lidi v Tvém životě

někteří Tě naučili pokoře

jiní podali pomocnou ruku

někteří mávali nad propastí

když šplhal jsi nahoru.

 

Polovina je už bůhví kde

vítr je někde rozsel

chtěl bys je vidět?

ptám se Tě 

a slyším povzdech.

 

Cítíš to? 

Že našel jsi člověka

co omezenou platnost

má v Tvém životě

už teď víš, že bude těžké loučení

křičet či plakat by se chtělo

srdce na chvíli oněmit

aby tak nevzlykalo.

 

Prostě to tak je.

Člověk potkává lidí spoustu

co chtěl by milovat

ale cesta protíná se jen chvíli

a pak se jde dál.

 

Sám.

Zase s jiným.

Jsou to výjimeční lidi.

Kteří proplují našim životem jen chvíli

a my už nikdy, nikdy nebudeme jiní.

 

S láskou budeme na ně vzpomínat 

jak jsme je měli jednu chvíli rádi

jak potřebovali

a oni pak zmizeli

že pro nás moc znamenali.

 

Naši milovaní.

Ti, co je máme rádi.

 

( Ale neřekneme jim to, jak pro nás moc znamenali 

  a pomáhali posunout se dál

 jo člověk je někdy srab )