Zakopnutí k životu patří. Myslím to, jak se člověk občas ohlédne, usmívá se na to, co ho, potkalo a naráz…bum! Leží na zemi. Člověk prostě chodit neumí, protože kdy jde čím dál více rovněji, svádí ho to dát nos lehce nahoru. A v tu ránu většinou zakopáváme. Protože jsme se zapomněli dívat na zem. Zakopávání nám připomíná, že člověk není bezchybný. Zakopáváme o překážky, nebo se je snažíme ladně přeskočit, ale někdy zavadíme a v tu ránu jsme na zemi.  Naráz se nám rozboří ten domeček z písku a musíme stavět znovu. Také občas máme hlavu skloněnou moc k zemi, což také není dobře, protože vrážíme do lidí a nemáme ponětí, co se nahoře děje. A tak si občas zakopneme.

Ale zapomínáme, kdo na té zemi s námi je, když spadneme.

 

Bůh. Tři písmena,

 nebo něco víc,

 tři písmena,

 láska bez hranic.

 

Člověk je určen k pravidelnému zakopávání, a proto je život tak pestrý. Proto, že někdy najdeme na zemi i věci, které později proměníme v něco nesmírně krásného. Bez zakopávání to nejde. A když se díváme zpátky, už si dáme pozor na některé překážky, už je umíme přeskočit bez zakopnutí. A někdy jsme plni modřin, plni šrámů, potřebujeme obvazy a hojivé masti. Jak se o nás Bůh dokonale stará. Někdy pošle nečekané setkání skrz překážku, jindy člověka, co sám přijde a obváže nám ránu a jindy věc, co nás učiní šťastnými.

Protože Bůh je stále s námi. I s těma obvázanýma nohama či rukama.

http://www.zachranny-kruh.cz/kluk-zakopl-o-koren-stromu.html