Má babička mi zemřela před 9 lety. Byla jsem ještě malá. Jen tak, tak stihla mé první svaté příjímání. Za pár měsíců mi odešla. Tehdy jsem si to moc neuvědomovala. Myslela jsem si, že je v nebi, a byla jsem se svou variantou spokojená.

Byla to prostě taková ta typicky babičkovská babička. Milá, hodná, hezká, ale hlavně měla velké srdce. Tak moc velké, až to není možné. Uměla skvěle vařit a péct, vše dělala s láskou. Rozdala by se pro nás.

Určitě takového člověka každý zná. Ale umřela brzy, příliš brzy. Vše bylo v pořádku a naráz, během měsíce sešla. Stále to ale byla ona.

A pak odešla navždy. Pár let jsem si to neuvědomovala, všichni kolem mě brečeli, jen já ne. Babička je přece v nebi. Čím jsem ale starší, tím víc mi chybí. Taková ta moudrá babička, co mi dá vždy radu, pohladí a obejme mě.

A tak chodím na hřbitov. Občas si popovídat, říci jí, co mě trápí, co bych chtěla… Babička to přece může vědět. Tím, že zemřela, se nic nezměnilo, jen místo pobytu, ale stále tu je, stále je mojí babičkou. Cítím ji, tu lásku, kterou zanechala, která je tu ještě stále patrná. Vnímám ji.

Babička má sestru. Každá byla tak jiná. To, co uměla jedna, neuměla druhá. Až nedávno mě napadlo, jak moc si jsou podobné, jak zasévají lásku, tam, kde ji nesklízí. A až teď si uvědomuji, jaké je teta požehnání. Jak si žije svůj život plný křížovek, knih a lásky.

Jak dlouho to člověku trvá uvědomit si ty krásné věci. Někdo na to nepřijde, třeba celý život. A tak se občas podívám nahoru, a do ticha zašeptám:„Babi, děkuji.“ Jsem si totiž jistá, že se tam za mě v nebi přimlouvá a drží mě ze shora. 

http://wiki.rvp.cz/Kabinet/0.0.0.Kliparty/Postavy?highlight=vodn%C3%ADk