Seděla u kafe. Kolikáté už za dnešní den? Nepočítala to. Přemýšlela. Život je hrozná rutina, pořád dokola to samé. Pořád na něco čekáme, na pátky, soboty, neděli či volné dny. Co to ale děláme se svým životem? Máme tolik povinností, že ty chvilky, kdy máme, volno zapomínáme žít. Vlastně jsme jen naučeni na určitý režim, ale neumíme nic udělat spontánně. Bydlíme od sebe kousek tak akorát, aby se člověk prošel, ale píšeme si zprávy, když si chceme popovídat. Už ji to unavovalo. Nejsme tak trochu trosky v dnešním světě? Moc se v něm orientovat neumíme, jaká to škoda.

Nepřijde Vám to stejné i s Bohem? Za den mu pošleme jen „smsku“ a víc se o něj nestaráme. Jak se nám to skvěle hodí. Občas si zajedeme na akci, kde ho všichni chválíme a nic. No dobře, týden, či snad dva se snažíme, ale pak znova. Rutina volá!

Co se vyžaduje? AKCE!

Je to velice jednoduché, ale dělá nám to stále větší potíže.

 

  • poslat dopis, někomu, jen tak
  • přijet za někým, bez ohlášení
  • projít se ten kousek za někým, nebo i sám a vypnout mobil
  • dívat se do očí, ne do monitorů
  • nepsat si dlouhé zprávy, ale vše si říkat
  • jít ke kapličce a prostě se jen modlit
  • jít konečně ven a prostě si jen tak na poli zatančit
  • více fotit
  • bláznit!
  • ….

 

I kdyby to měla být jen malá chvilka občas…

Víte, kolik je dobrých lidí na světě? Ale když se dívají do obrazovek a posuzují podle vzhledu, moc nás nevidí… Zkuste to! Lidé jsou ještě stále nastavení na „starý režim“ a toto milují. 

A Bůh taky...