Večer. Takový ten čas, kdy se už člověk chystá spát. Obléká si pyžamo a pomalu se připravuje na odpočinek. Nejkrásnější čas, kdy je člověk sám sebou, masku po těžkém dni může odložit, žádné předpisové oblečení, ale volné, pohodlné oblečení na spaní, něco v čem se cítí dobře a tak nějak doma. Někdy si člověk ani nestihne udělat tuto večerní párminutovku, jen na sebe navllékne pyžamo a rovnou únavou padne do postele.

 Někdy, po těžkém dni přicházejí stavy, kdy si chce, ba přímo potřebuje zoufale povídat. Probrat dnešní den od A do Z, cítit něčí blízkost, postěžovat si, pochlubit se, ale nebýt na konci dne tak zoufale sám. Na něco nám ty internety nestačí.

 A tak jsem včera seděla u topení a poslouchala. Lidé už moc neumí naslouchat. Alespoň skrze mobil, když člověk večer skoro usíná, ale cítí něčí hlas, který je s ním. Má zavřené oči a promlouvá duše a mluví a mluví, tak moc to potřebuje. Volali jsme dlouho, ale od toho jsme přeci tady. Abychom někdy, když někdo bude potřebovat vyslechnout, nebo jen slyšel lidský hlas a když už bydlí daleko, aby zavolal. Abychom ten mobil na chvíli vzali a aspoň skrze něj chvíli naslouchali.

 Je to tak i s Bohem. Akorát nemusíme vytáčet telefonní číslo, ale stačí jen nechat promlouvat duši. Ona svůj mobil má. A pak už ji můžeme nechat ať mluví, Bůh vždy naslouchá. Nedává rady, nemíchá se do rozhovoru, ale víme, že je tady. S láskou a tiše, ale je tam, na druhé straně telefonu.

 

Bohu dávat rozhovory

stěžovat si plakat spolu

a být rádi, že jsme tady

naslouchání patří k Bohu...

 

obrázek převzat: http://cz.123rf.com/clipart-vector/handset.html