Na střeše zvadlej sníh zbyl,

povídala jsem Ti, že už se blíží,

tvůj pohled mě zranil,

když vztekal ses, že nevidíš.

 

Seděla jsme na zábradlí,

blízko mě projížděly vlaky,

otrhaný džíny, adidasky,

a tvůj pohled, co vše zkazil.

 

Říkal jsi, že už nebude,

že nepřijde víckrát k nám,

příroda, naděje, jaro,

a ty- zůstal jsi sám.

 

Jen si vedl monology,

co bude a co není,

a botama zašlápl jsi,

kvítek narozený.

 

Chvíli jsem Tě poslouchala,

začal jsi mě unavovat,

přelétla léta,

a já - přestala se radovat.

 

Jaro se blíží, říkala jsem,

tys opakoval mi svá moudra,

tak běž, kam chceš,

když nevidíš to, co vzkvétá 

- krásu jara, srdce, léta.