Je bílá sobota, den, kdy člověk už dodělává poslední práce, peče mazance, nějakou tu buchtu na stůl či beránka. Už se finišuje, a tak už jen ten poslední den lítá kolem trouby a chce mít vše dokonalé. Z plánů, jak si užít postní dobu a připravit se na Velikonoce se stala už jenom naplánovaná minulost, která jak komu vyšla. Pro někoho je to jen to tančení kolem domova. Je pořád tolik práce.

A ještě dneska! Mše svatá až na devět hodin! Tak pozdě večer, kdy jsem byla unavená, celý den jsem tančila kolem trouby, aby něco bylo na stůl a teď ještě taková dlouhá mše svatá a zpěv s naším uskupením „kdo má nohy“, zpívá.

A tak tam stojím, na kůru, opřená o zábradlí, svíčka v ruce mi pomalu dohořívá a já si promítám v hlavě všechny ty lidi, kteří mě mají rádi, kteří při mně stojí. A také to, že jsem touto dobou mohla být někde jinde, ale nebyla bych šťastná. Nedávno, když za mnou přijel kamarád, ukazovala jsem mu fotky. Jedna tam na mě vykoukla, ještě stará. „Vidíš, toto jsem mohla mít, mohla jsem být jinde“, konstatovala jsem. On se usmál a řekl mi:„Budeš mít lepší“, odpověděl.

No, a tak stojím, nohy mě bolí, dneska jsem si skoro ani nesedla a říkám si, že jsem vlastně šťastná. Mám kolem sebe ty dobré lidi, kteří mi občas ťuknou do života a pak mi zas zmizí, ale i ty, kteří v něm stále jsou. A dneska Kristus vstal z mrtvých, no existuje něco víc?

Jak tak stojím, uvědomuji si, že jsem vděčná. Opravdu vděčná, nic víc.