Máme tolik masek. Vlastně skoro čehokoliv. Nejrůznější čerti, překrásní andělé, medvědi, tajemné škrabošky, filmoví hrdinové, či masky, které nám nahánějí hrůzu. S hrůzou zjišťuji, že se postupně masky stávají neodnímatelné. Jsou to naše masky. Masky přetvářky. Všimli jste si ale, že častěji používáme ty kladné nebo neutrální? A někdy, když odkryjeme vlastní tvář plnou hněvu, nemůžeme se divit. Vždyť my nosíme masky. Ale někdy nám maska spadne a bojíme se. Ale jak s tím můžeme žít?

Přes masku se moc komunikovat nedá. Bojíme se, aby nám lidé pohlédli do očí, aby viděli naše slzy, a tak si radši nasadíme masku nesmírného štěstí. Bojíme se být slabí, uznat, že to prostě nezvládneme, že jsme to fakt pokazili. Ale vždyť nošení masek je tak lákavé a nenamáhavé. Ach, ta lenost…A někdy, někdy, opravdu když už se to nedá vydržet, nám maska spadne z ničeho nic. Ze silného člověka plného entuziasmu před námi stojí troska. Člověk, který pláče nebo se zlobí. Divíme se ještě? Vždyť máme masky na jakoukoliv situaci…

 Nedělního věřícího člověka, člověka, který září štěstím, na lidi, co máme rádi, masku pro všední dny, masku na pohřby, kdy se donutíme plakat, masku, vše je v pohodě, vyrovnaného člověka, masku inteligence, masku pro lidi, které nemáme rádi, soucitnou masku, masku neutrálního výrazu, kdy děláme něco špatného a tváříme se neutrálně, masku pro lásku, masku pro protějšek, co se nám právě zalíbil, kající masku, pokornou masku, masku pro Boha. A je toho zdaleka víc. 

Bojíme se být sami sebou. Bojíme se, že se to lidem nebude líbit. Jenže masky občas netěsní, nebo spadnou. Tak moc se stydíme jít jednou bez nánosu líčidel a masek. Jsme nedokonalí. Strašně. A nejsme ani souměrní, ale co na tom záleží… Po čase stejně přijdeme na to, že před těmi lidmi, u kterých nám nejvíc spadla maska na zem, že oni zůstávají, člověk se pomalu narovnává a konečně jim může pohledět do očí. A právě tito lidé zůstávají, viděli naše oči, když jsme plakali, smáli se opravdově a masku před nimi sundali. Jak se pak radostně chodí bez masky…

Chceme být Ti NEJ! Zapomínáme ale, že právě slabost z nás činí lidi a odhazování masek taky. Když jsem šla do kostela, také jsem si nasadila masku. Dojaly mě pašije, člověku se to dost spojuje s událostmi v jeho životě. Ale nebrečela jsem. Měla jsem masku neutrálního výrazu. Jako by to před tím Pánem Bohem nebylo jedno…vždyť on nás zná bez masky…

 

Jenže lidé ne…