Známe to asi všichni. Postní doba za mnou a já neudělala nic. N I C. Prostě a jednoduše měla jsem tolik věcí na práci (a na přemýšlení),že má postní doba se stihla smrsknout na velikonoční zpověď.  Člověk se tak občas kýve ze strany na stranu a já se lehce přiklonila na tu druhou. Mohu říci, že mám fakt houpačkovou víru. Ale mám ji.

Stále si žiju v naději, že zpověď je v pohodě. Občas to ale zas tak úplně není, stres, a i to, že se mi třeba třesou ruce. Typické příznaky, když člověk občas zlobí. Jenže Bůh je láskyplný rodič, takže nám odpustí a někdy pošle do života lidi, co nás buď vyzkouší, nebo naopak, naučí.

A někdy, když se člověk nedostane na samotné dno, tak si řekne, že to zas zkusí s Bohem. A dojde k překvapivému závěru, že to je fajn. Ale natlouct pusu si je asi občas třeba. Pády jsou úžasné. Jak na bruslích, když se rozjedete a zapomenete brzdit, tak i  v životě. Prostě s natlučeným kolenem se tak nějak věří, a bere život líp ( když to ubrzdíte).

No a pak stačí se rozhodnout. Říci mu: „ano, Bože já to beru!“ On je pak člověk nějak klidnější a spokojenější.  Jako by nám Bůh po zpovědi vyčistil brýle. Zase na chvíli vidíme. A proto je třeba brýle často čistit. Se špinavými se dá sice taky chodit, ale vidíme něco jiného. Většinou pak nepěkné věci.

A snažit se dál. O tom to je.  Třeba se i v kostele přinutit soustředit a nepočítat lidi, jak to pořád dělám já  :D ( je jich čím dál míň) . No…tak kdo neudělal taky nic, nezoufejte,  máme poslední šanci!  :)

přikládám video: https://www.youtube.com/watch?v=k8ls0xC90R8