Známe to asi všichni. Postní doba za mnou a já neudělala nic. N I C. Prostě a jednoduše měla jsem tolik věcí na práci (a na přemýšlení),že má postní doba se stihla smrsknout na velikonoční zpověď. Člověk se tak občas kýve ze strany na stranu a já se lehce přiklonila na tu druhou. Mohu říci, že mám fakt houpačkovou víru. Ale mám ji.
Stále si žiju v naději, že zpověď je v pohodě. Občas to ale zas tak úplně není, stres, a i to, že se mi třeba třesou ruce. Typické příznaky, když člověk občas zlobí. Jenže Bůh je láskyplný rodič, takže nám odpustí a někdy pošle do života lidi, co nás buď vyzkouší, nebo naopak, naučí.
A někdy, když se člověk nedostane na samotné dno, tak si řekne, že to zas zkusí s Bohem. A dojde k překvapivému závěru, že to je fajn. Ale natlouct pusu si je asi občas třeba. Pády jsou úžasné. Jak na bruslích, když se rozjedete a zapomenete brzdit, tak i v životě. Prostě s natlučeným kolenem se tak nějak věří, a bere život líp ( když to ubrzdíte).
No a pak stačí se rozhodnout. Říci mu: „ano, Bože já to beru!“ On je pak člověk nějak klidnější a spokojenější. Jako by nám Bůh po zpovědi vyčistil brýle. Zase na chvíli vidíme. A proto je třeba brýle často čistit. Se špinavými se dá sice taky chodit, ale vidíme něco jiného. Většinou pak nepěkné věci.
A snažit se dál. O tom to je. Třeba se i v kostele přinutit soustředit a nepočítat lidi, jak to pořád dělám já :D ( je jich čím dál míň) . No…tak kdo neudělal taky nic, nezoufejte, máme poslední šanci! :)
přikládám video: https://www.youtube.com/watch?v=k8ls0xC90R8
během postní doby přijít na to, že nejsme takoví borci, jak jsme si mysleli, že sami nic nezvládneme a že naše neschopnost předčila naše očekávání... taky způsob, jak přijít na to, že Boha opravdu potřebujeme... a obrácení (či odvrácení) se od zahleděnosti do sebe, svých výkonů, svého skvělého duchovního života... k Tomu, který za to může :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.