Z rozhlasu se rozléhá hudba, poslední budíček na intru, poslední zvonění. Až teď mi nějak začíná docházet, že je to poslední. Toto všechno.

Pamatuji si úplně přesně na den, kdy jsem poprvé vstoupila do této budovy. Působila na mě chladně a nepříjemně, bála jsem se. Paní vychovatelka mě zavedla do mého pokoje, tři postele, skříně, poličky, závěsy, vše působí tak nějak cize. Je potřeba to tu zabydlet. Po chodbě jsem potkávala lidi, co se smáli a mé roztřesené ruce a nohy nevnímali. Třídu jsem našla snadno a zůstala v ní čtyři roky.

Musím uznat, že vztah k budově a celé škole včetně učitelů se postupně měnil. Od vzpurného až po ten kladný. A teď tu stojím, v červenobílém dresu jako High school musical a chce se mi plakat. Zažila jsem tu toho tolik, že můj život byl opravdu naplněný. Studovat na Velehradě byl velký dar. Jak pro mě, tak pro ostatní. Opravdu, ještě před pár lety bych Vám řekla, že je to ta nejhorší škola na světě, ale je to velká lež.

Toto místo je kouzelné. Jak lidmi, tak samotným areálem, který dokáže uchvátit každé oko. Z vlastní zkušenosti jsou tu andělé, co učí. Ať už matematiku, angličtinu, nebo třeba dějepis a biologii. Každý anděl má něco do sebe a každý předmět také. Vždycky je na co nadávat, ale když to vidím zpětně, je to zbytečné. Člověk si neváží toho, co má, dokud to neztratí.

A život jde dál…

Přede mnou maturita …

A ostatní se uvidí, dokud Velehrad stojí, je to fajn!

To místo je totiž …

 

promodlené