Je čas. Oblékám si na sebe černou sukni, beru si boty na podpatku, kabát a jdu. Dnes jako „zpěvačka“ do davu. Někdo musí dát poslední sbohem i zpěvem.  Jdu na kůr mezi všechny ty zpěváky. Žasnu. Tolik lidí se dnes přišlo rozloučit. Staří lidé opustili domovy a shromáždili se v kostele. Tulipány a narcisy se z jarních kytek, co nám dělají radost, rostou kolem cesty, pasovaly dnes na pohřební. Jsou svázány černou stužkou a vyhlíží tak nějak posmutněle. I přes to, že dnes svítí slunce, se z očí lidí linou vodopády. Ti, co jsou nahoře v kostele, na kůru si z toho nic nedělají, vesele štěbetají spolu dál, baví se starými známými. Ale tam dole, v těch kostelních lavicích, smutně sedí Ti, kteří milovali. Rodina.

Začíná obřad. Většina lidí ani neví, kdy mají stát a kdy sedět. Nevyčítám jim to. Smutně pozorují obřad, ještě vzpomínají, kapesníky nestačí. Kněz jen něco pronáší, myslím, že v této chvíli ho nikdo nevnímá stejně tak, jako písně plné naděje. Lidé jen tiše mlčí a lehce nervózně potěkávají očima. Obřad končí. Ještě slovo o životě dotyčného, pějí se jen slova chvály. Člověk si uvědomuje až teď, jak byl ten dotyčný dobrý.  Životy lidí, které se mísí se slzami pozůstalých. Poté nekonečný průvod na hřbitov, kde si uvědomíme, že to opravdu není sen.

Všichni přejí upřímnou soustrast, někteří poplácávají po ramenou. Jasné, že bude dobře. Ale kdy? Čím víc absolvuji pohřby, tím více si uvědomuji, že ten lidský život je strašně krátký. Kolikrát si říkám, že zase bude dobře, ale kdy? Pouze dnešek je náš.

Když vidím kolem ty hektolitry prolitých slz, taky se tomu nebráním. Lidé přežili komunismus, skoro všichni pracovali v JZD a žili nádherný a těžký život. A v obklopení svých vnoučátek, dcer, synů a celé rodiny mohou v pokoji zemřít. Nepotřebují cedulky. Je na nich vidět, na lidech, co přijdou se rozloučit, že pro ně znamenali mnoho, že milovali, lásku dávali dál a je úplně normální, že lidé pláčou. Ztratili člověka. Černá barva se rozprostírá všude.

Ostatní odchází s pocitem, že ještě naposled udělali nějakou službu. Krom modliteb, víc už se toho udělat nedá. Odcházím s pocitem, že nám zase ubyl jeden člověk v obci a že bude chybět. Jeho místo nelze nahradit.

Je smutné, že až na pohřbu se člověk doví, kolik lidí ho mělo rádo…