Přijela jsem domů. Jak moc jsem se těšila na internet, že si konečně napíšu s někým normálním. Ale ouha! Internet nešel. Začala jsem se uklidňovat důvody, že to přece zvládnu, dřív internet vůbec nebyl a lidé žili. Sedli jsme si do obýváku. Já, sestra, bratr a rozmýšleli jsme, co vlastně budeme dělat. Krom televize bylo v nabídce hraní stolních her, ale zájem byl nulový. Horečnatě jsem přemýšlela, čím mohu své sourozence zabavit. Po chvíli přemýšlení a ticha, kdy hrála televize, mého bratra napadl nápad. Jedno slovo- bábovka. „Ty máš chuť na bábovku?“, otázala jsem se nevěřícně. S plachým úsměvem přikývl. Začala jsem se shánět po kuchařkách a s velkou vervou šla do toho- obyčejné bábovky. Pustila jsem si k tomu písničky na mobilu a zpívala s nimi. A mrkla jsem se na kříž a pronesla to slovo, které mu moc často neříkáme: „Děkuji!“ A byla jsem šťastná. Našla jsem něco, co v tu chvíli pro mě znamenalo opravdu hodně.

Říkám si, že celý život toužím po něčem, po malém skutku, kterým se svaly lidí pohnou a oni vykouzlí něco nádherného- úsměv. Tak zoufale se snažíme dělat velké věci, až zapomínáme na to dělat ty malé. Chceme být jako hrdinové v amerických filmech, prostě ti nejlepší, kteří mají sice v duši rány, ale jsou silní a dělají úžasné věci. Začíná to třeba bábovkou a končí..... v křesle, kde si náš zapomnětlivý mozek už nemůže vzpomenout, kolik jsme těch bábovek už upekli …a nejen bábovek…