Sníváme si své sny. Díky sociálním sítím ale můžeme vidět, jak někteří žijí ten náš „the best of dream.“ Jak sbírají lajky, jak je lidi obdivují, píší jim, jak jsou skvělí...Občas ale zapomínáme, že každý má svoji linku a s ní i určité náklady, které jsou pouze pro nás. A s ním i spojené radosti. Někdy, někdy si prostě zapomínáme nasadit brýle vděčnosti. Zapomínáme pracovat na svých snech, darech a tiše sledujeme ty ostatní. 

Když jsem byla malá, seděla jsem jednou s babičkou v křesle a poslouchala rádio. Pak jsem se jí zeptala:„Babičko, proč už není děda? “ Babička, která na sobě měla brýle a pletla mi svetr, nezaváhala s odpovědí:„Protože to tak je, dědeček už tu není, Bůh ho chtěl v nebíčku víš?“ Byla jsem naštvaná na pána Boha, že dědečka nenechal babičce a taky jsem jí to řekla. Usmála se a řekla:„Ale neboj, já nejsem vůbec sama, pán Bůh je se mnou a dědeček taky, akorát na mě shlížejí z nebe, a navíc mám  kozenky (babička chovala kozy na mléko) a pejska a ještě Tebe, mám toho opravdu hodně.“

Až nedávno jsem si vzpomněla na tento rozhovor.  Uvědomila jsem si, jak tato chudá žena žila. Byla vděčná za každý den, za vše, co má a nehledala nic víc. Byla spokojená sama se sebou, ač jí život přinesl taky nelehké chvíle. A žila. Nepotřebovala dobýt Lucernu, nepotřebovala být hvězdou světového formátu. Brala to, co jí život dal, a za to byla šťastná a Bohu vděčná.

Uvažuju nad tím, že se máme co učit. Od svých prarodičů, kteří se nám mohou zdát již nudní, když si čtou noviny či pletou ponožky. Neměli velké sny a to je nezničilo. A když se na ně podíváte, jak se občas jen tak pousmějí, napadne vás, že oni slovo ŽIVOT dokázali naplnit a i v tom zmatku a útrapách, které s sebou nese, dokázat obhájit minimálně na dvojku!