Telefon. Volal mi bývalý spolužák ze základní školy. A měl prosbu. Chtěl se sejít. Říkám si, proč ne, třeba něco potřebuje nebo si chce jen popovídat. Býval to vždy dobrý kluk.

Později jsem zjistila, že se mi to úplně nehodí, ale slíbila jsem to. A toto jsem chtěla dodržet. 

Dojela jsem na místo určení. A žádné setkání se nekonalo. Přede mnou stál člověk, který mi začal nabízet služby jedné nejmenované společnosti. Dokázal mluvit jen o tom. Viděla jsem ho někdy před půl rokem a tehdy byl úplně v pohodě, vyzařoval z něj klid, pohodář, tak jak jsem ho znala. Dnes to bylo ale jinak. Nepoznávala jsem ho. S hrůzou jsem zjistila, že mu někdo „vymyl mozek“. Opakoval naučené věty a mě se chtělo brečet. Vytáhl mě na schůzku jen proto, aby si zajistil klientelu společnosti, která mi v ničem nepomůže, ale údajně ušetřím až 3000 korun.

Přemýšlela jsem nad tím, jak se to naráz může stát, že člověk, který má vlastní rozum, se změní k nepoznání jako člen nějaké sekty...

Utratila jsem 52 korun za cestu za člověkem, který se nazýval mým známým a celou tu dobu mi nedokázal normálně odpovědět na otázku, jak se má, ale mluvil jen o tom svém, s tím přitroublým úsměvem, a v očích měl prázdno. Už to nebyl ten Lukáš, kterého jsem znala, který byl tak ochotný a sympatický kluk. Už to byl jen kdosi, kdo mi nabízel nějaké služby pochybné firmy.

A těch 52 korun je na tom to poslední, co mě mrzí...