Došla jsem před učebnu a čekala na první hodinu. Učebna je správná, ale nevidím ani jednu známou tvář. Sedla jsem si na lavičku a doufala jsem, že ještě někdo dojde. Přisedla si. Celkem obyčejné děvče s nějakým handicapem. 

Občas jsem ji potkávala. Na některé věci se musela zeptat dvakrát, nerozuměla tomu. Po první vlně celkového odporu a postupem času jsem zjistila, že mi postupně otevírá srdce a pomáhá mi. Ona mi, ne já jí!!!

Člověk si pořád hraje (hlavně ze začátku) na nepřístupného, snaží se zapadnout a nebýt viděn. Začalo mě to těšit, vídat ji. Začalo mě to bavit ji zdravit na chodbě, díky ní jsem se začala zase na chvíli smát. Dokázala mi ty chvíle stresu udělat snesitelnější.

Občas mi napíše, občas si spolu na chodbě povídáme. Odkládám více mobil a zjišťuji, že to v životě nemá rozhodně lehké. Začínám jí více rozumět a obdivovat ji.

Kolik takových lidí máme kolem sebe a nic o nich nevíme...

Přitom to mohou být pro nás poklady..