Řekni mi, že je konec,
že už se nemusím ptát,
jestli jsi ráno vstal,
křehká a bláznivá bolest.
Nabídla jsem Ti pouto,
jediným škubnutím,
jsi ho roztrhal,
zase půjdu dál.
Chtěla jsem odejít už dřív,
dlouhým tahem rozpít barvy,
nepustil jsi mě,
stále jsem byla tady.
Každý den,
po nějakou tu dobu,
budu sedět u snídaně
a znovu se ptát,
Jestli jsi ráno vstal
a tak
dál
Díky, zrovna něco podobného prožívám.
Díky Míšo, to mi teď dost říká...
Nedaří se mi to pochopit. Jen mě z toho tak nějak mrazí. +
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.