Dostala jsme k Vánocům od kamaráda puzzle. S pandou. Pandy jsou skvělé- alespoň na první pohled, velice roztomilé a takové tlusťoučké k pobláznění. Má devět dílků, prý chtěl něco, co zvládnu. Ano, mám velice vtipné kamaráda a jak postupně zjišťuji, jeho dárky mají určitý význam, který on si neuvědomuje, ale mě většinou neuvěřitelně nakopne něco začít dělat. 

Miluji puzzle. Je to jako Boží plán, něco, co do sebe dokonalé zapadá, ale vše má správný čas. Nemohu nejdřív začít skládat ty nejtěžší dílky, musím začít od začátku. Každé je jiné, některé se mi zdá ošklivé a spolu tvoří dokonalý celek, který je jedním slovem kouzelný.

Vím, že možná moje neschopnost nesložit zrovna toto puzzle, když jiné zvládnu bez problémů, svádím na něco jiného, ale když nezačnu na začátku roku, může být pozdě. Třeba už to puzzle za mě složí někdo jiný, nebo upadne v zapomnění. Nebo z toho nikdy nevznikne alespoň nějaký obraz připomínající něco kouzelného.

A tak začínám. Zlehka připravuji plochu, oddělávám špatně poskládané dílky a i když to bolí, tuším, že to bude snad připomínat obraz. 

Kdo ví...

Možná to bude lépe zapadat, než doposud...