Nejdříve byli velký sbor, postupně se oddělili a vzniklo něco, co je mnohem příjemnější a nějak...lidštější...

Toť naše Občanská beseda nebo Pomoravan, jak se nazýváme. Tvoří ji několik starších lidí v důchodu, jedna pracující paní no, a já a někdy sestra.

Občas se sejdeme a trénujeme, abychom mohli zpívat na velké slavnosti v kostele. Tóny nejsou vždy čisté, ale jsou ze srdce a z dobré pohody. Naše občasné večery jsou nádherné... Je to jako sonáta. Každý tam dojde, začneme zpívat, náš vedoucí se začne rozčilovat jen tak naoko, že to zase není tak, jak by mělo, ale je tam láska. Za každým z nich je úžasný životní příběh... Učím se s nimi prožívat jinak mši svatou, vědět, že zpěv, nemusí být dokonalý, ale že se snažíme.

 


 

Trávím večer s důchodci, s úplně obyčejnými lidmi, kteří mě dokáží naplno zaměstnat na chvíli, a připadat si důležitá. Vidím to, že potřebují něco dělat, nejsou přece ještě staří. Vytahují další a další noty a zpívají... Plánují do budoucna a tvář jim u toho září...

A tvoří neuvěřitelnou sonátu...

Sonátu pro Boha, pro sebe a pro ostatní, kdo je slyší. Nikdy to nebylo dokonalé, ale je to z lásky, z přátelství, které mezi nimi je.

A já mám to štěstí, že mohu býti pozorovatelem této jedné obyčejné vesnické sonáty.