Zase jaro. Všechny to lákalo ven, jen jeho ne. Naneštěstí se tomu ale dneska nevyhnul. Dostal hrábě, lopatu, pytle a povolávací rozkaz na zahradu.  Stál tam opuštěný strom, kolem se snažil dostat na svět život, malé zelené rostlinky se snažily dostat na svět. Jenže nemohly přes trochu spadaného listí a několik větviček a nepořádku, co se tam usadil, když byla zima. Bylo třeba začít znovu. Pohrabat vše a dát prostor novému životu. Jenže se mu bytostně nechtělo. Chvíli stál a díval se na tu spoušť. Zima udělala své. Místo toho, aby vše zaplavila sněhem, ba právě naopak, přinesla ještě více špíny a teď se to vše odkrylo. Vzpomínal na léto, kdy to tu všechno kvetlo, kopretiny byly všude a celková harmonie tohoto místa byla kouzelná. Uslyšel zapraskání větviček.

Vzpamatoval se z přemýšlení, a otočil se. Za ním stála postava muže, asi třicetiletého, delší vlasy, vousy, ale nevypadal jako bezdomovec. „Tak co, Tomáši, uklidíš to, nebo budeš myslet dál na léto ?“ „Jak mě znáte, jak to víte, na co jsem myslel?“  Tomáš byl v rozpacích, neměl rád cizí lidi, natož takovéto. Co si to ten chlap dovoluje, je to snad nějaký tulák, co se jen potuluje a nic nedělá? 

Jako by ten muž nic netušil, alespoň to tak vypadalo, chopil se hrábí a začal uklízet. Tomáš se k němu s váháním připojil s lopatou a spolu vše nastrkali do pytle. Oba mlčeli. Za chvíli byla půda krásně uhlazená, čistá, opravdu byla radost se na to vynadívat. Tráva už konečně měla prostor dostat se na svět.

Ten muž začal: „Víš, dříve, než půjdeš domů, chci Ti jen něco povědět. Ten strom a ta zem, to jsi ty. Přes ta léta, sis v sobě nahromadil tolik trápení, neodpuštění, díky nedostatku lásky a spoustu jiných zranění. Zima to sice na chvíli přikryla, ale ona pravda vyjde někdy najevo. A tak je i s Tebou. Dnes jsme spolu odklízeli všechno to špinavé, i když oba sami moc dobře víme, že to sem zase vítr odnese. Dívej se, jak je půda čistá. Tak je to i s Tebou.  Tím mlčením, jsme hojily rány, a pokud jen malinko budeš chtít, taky to půdu uhladíme v Tobě. Chce to jen chtít. Pokud mě budeš chtít vyhledat, najdeš mě. A teď už musím jít.“

Zvedl se a vzal s sebou ten pytel s nepořádkem. „Toto si vezmu“, pousmál se. 

Tomáš ještě stihl zavolat: „A kdo jste?“

„Ježíš.“

 

 A co ty? Uklidil sis už v sobě, nebo ještě stále hledíš na svou zahradu a vzpomínáš? Možná zkus do rukou vzít hrábě, jsem si jistá, že ten chlapík, se co nevidět objeví. On je totiž na uklízení mistr!