Ahoj!

Asi bych měla prvně přiznat to, že nejsem zastánce a nadšenec setkávání mladých lidí v Kristu. Nějak se stále snažím propojovat rozum, každodenní obtíže a druhou stranu, nadšení, úsměvy a jen pozitivní lidi, které můžeme na těchto setkáních nalézt. Proto jestli Ti křesťané v minulosti ublížili, nebo máš nějakou špatnou zkušenost s těmito akcemi a taky nerozumíš tomu, proč tam jsou lidé tak šťastní, ale když jim napíšeš, že potřebuješ pomoci, spousta tvých křesťanských přátel se odmlčí, prosím, pokračuj ve čtení.

Celostátní setkání mládeže mě utvrdilo v tom, že to jde.  I já tam jela se svými předsudky, strachy, s bolestmi (nezmizely, o tom Tě přesvědčovat nebudu, jen dostaly náplast v podobě silnější přítomnosti Boží). Možná Ti bude připadat, že jsem také nadšená, plná něco předat dál. Ne, neboj, jsem zpátky v realitě a zatažené nebe mi připomíná, že i já budu muset zítra ráno vstát a řešit věci, na které nemám sílu a které se mi nelíbí.  

Víru si prožívám po svém. V tichu, v písních, v práci. Nemáme u nás společenství, které by mě vedlo, naše farnost tiše, ale pomalu umírá a já nevím, jak tomu zabránit. Dojela jsem v úterý, tak jako každý. Ubytování jsme měli snad nejdál. Sotva dojedu, hned mě něco naštve, přeplněný kostel, kde člověk měl tak tak prostor k dýchání a já s nadějí, že se mě něco dotkne, že si něco odnesu. 

Na další den jsem se hodně těšila. Víš, mám strašně ráda pana režiséra Stracha. Líbí se mi jeho filmy i to, co se snaží předat dál, že je úplně normální věřící člověk v ateistické zemi. Takový obyčejný, neobyčejný člověk, vážně ho mám ráda, i když ho osobně neznám, ale mám jeho podpis! 

Pak přišel čtvrtek. Prostě jen čtvrtek, takový obyčejný den. Pokud budeš mít možnost, určitě si zajdi na muzikál Nestříhat!. Hraje to divadelní soubor Spojené farnosti a je to opravdu zdařilé. Na mě to udělalo dojem. 

Počítala jsem dny, zítra pátek, to nestihnu, sobota, to už nechci. Musím teď. Po večeři jsem si šla počkat na jednoho kněze a bez váhání šla ke zpovědi. Kdybys viděl tu milost, byl bys v údivu. Ty rozesmáté oči po rozhřešení, ty židle skoro vedle sebe, ti kněží sedící a trpělivě čekající. 

 

davy a davy lidí

a židle

kde sedí Boží

služebníci

 

vidím tu milost

tu minutu svatých očí

rozzářených

letících duší k nebi

 

milosti na každém kroku

tak pojď

naber si

co nejvíc

 

v tom davu

Bůh vztahuje ruku

chce pro Tebe to nejlepší

neboj se

Mu

věřit

 

Víš, nezlob se na křesťany. Viděla jsem některé holky, které mi ublížily, které jen chtějí něco vyzvědět, ale setkání je o Tobě. Když se rozhodneš si ho užít, užij si ho. Ostatním odpověz jen na pozdrav a drž se od nich dál. Můžeš mít stovky známých, ale pár přátel si přiber s sebou. Ty, kteří ve Tvém životě mají místo. I já to tak měla. Lidi, které, když jsem viděla, se nezvedaly jen koutky úst, ale zároveň se otvíralo i srdce. Lidi, kteří se k Tobě hlásí stejně hlasitě, jako ty k nim. A pak ty, se kterými jsem setkání prožila, kteří mi pomohli s batohem, když se mi hůř šlo.

Nebudu Ti tu vyjmenovávat den po dni, úsměv pana biskupa Vojtěcha Cikrleho, když podával Bibli, výšlap na Svatý kopeček, kde člověk se sebou opravdu bojoval, selfie s panem arcibiskupem Graubnerem, který procházel a jen se usmíval, svědectví staršího pána, který nám kladl na srdce, že pokud se vzájemně milujeme, máme se vzít, nikdo lepší nepřijde, nemáme pořád čekat a dělat chyby, jako on.

Je toho tolik...jen uvědomíš si zde, že církev je úplně normální, že někdo má taky touhu tančit při mši, že jsou všichni nadšení ze západů slunce, že malé děti kněze prostě fascinují, že i oni jí bonbóny a nahlas se smějí, že řeholníci si s Tebou normálně vykládají, že to jsou obyčejní lidé. 

A to je na tom asi to nejhezčí. Nejsi v tom sám. A jestli Ti lidé ublížili, zkus jim ukázat, že ty na to máš, postavit se a přes všechno zlé jim odpustit, protože ono přišlo něco lepšího. A zalepit trochu ty rány. Myslím, že čas na to nestačí, chce to trochu víc. Přijmout v tom davu lidí Boha a nechat, ať jednou rány lepí On, protože někdy krvácíš už příliš dlouho sám...

Nic se nezměnilo, opravdu nic. Pořád nevím některé věci, a pořád jsem za něco mírně naštvaná, co se mi nedaří, ale zároveň jsem vděčná, za to, že žiji, a i když se věci nevyvíjí podle plánu, žiji, což je přece nádherné. A pokud to zvládli jiní, jako například Enrico a Chiara Petrillo (podívej se na jejich životní příběh, pak Ti tvoje starosti přijdou malicherné), proč bys to neměl také zvládnout? A navíc... jako odpůrce těchto akcí, jsem konečně našla tu hranici. A pootevřela mé ustrašené srdce. Tak se neboj, nenadávej a občas to zkus. Opravdu to jde! ( A opravdu nejsem nadšená!)

P.S. přidávám odkaz na pár fotek, abys mi věřil, že opravdu nekecám ;)

https://www.signaly.cz/fotky/68368/1615869