Milej podzime,

nesnáším slovo milej.

Evokuje mi to to pražské ej, ale Tebe tak nazvat musím.

Přišel jsi nějak brzo, nezdá se Ti?

Proč už teď?

Nemám Tě ráda.

Víš, všichni jsou zas naštvaní, a jen se hádají.

A já musím s nimi.

Místo barevného listí, draků kolem sebe, co tak slavně opěvují básníci, přichází jen deprese.

Na každého dolehne.

Už si nemůžu jen tak chodit v kabátku a letní sukýnce, musím vytáhnout džíny.

A alespoň už šátek.

Bez denní dávky kávy se snad ani neobejdu a stejně mi to nepomáhá.

Usínám na každém kroku a práce neubývá.

Pořád jen prší.

No, a teď jsem ke všemu nemocná.

Děláš si srandu?

Místo toho, abych sbírala listy a radovala se z každého dne, tu sedím a přemýšlím, kolik hrnků čaje jsem za dnešek vypila a to čaj nepatří mezi mé oblíbené nápoje.

Nemůžeš se polepšit?

Už jsem ze všeho unavená...

Prosím, prosím...ještě trochu světla do těch všedních dní.

Měl jsi mě, kámo varovat, že přijdeš letos dřív.

Ještě jednou nech zasvitnou slunce, abych si ho mohla narvat do zavařovačky a otevírat v případě nouze.

Můžeš?

Chtěla jsem se ještě naposled proběhnout po poli, po chladné půdě bez toho, abych se namočila. A nechat vítr a slunce, ať mi čechrá vlasy.

Podzime milý, můžeš lidem dát trochu naděje? 

Mě samotné chybí.

Potřebujeme trochu světla, jsme lidi, dlouho ve tmě nevydržíme.

Prosím, prosím, ty můj depresivní snílku, ještě nech chvíli vládnout slunce, chybí nám.

A slibuji, že pak Tě budu respektovat (a nebudu podvádět!)

Ještě, že mám alespoň toho Neckáře, ten je vážně úžasný, s ním podzim přece jenom o kousek zvládám líp.

A toš, dej si chvilu oraz, uvař si kafe a naposled dej vyniknout slunci.

A já Tě pak počkám na prahu a budu s Tebou žít ten podzim, no.

Zatím.

...

 

https://www.youtube.com/watch?v=e_y0yR9eAQY