Tento rok je jinej. Vážně. Možná to bude i tím, že teprve začal a už mám pocit, že moc rychle protíká mezi prsty, ale ok. Život je sám o sobě jedna velká jízda, nahoru, dolů, pro mě má tedy podobu horský dráhy, protože uprostřed se prostě nikdy nezastavím.

Nedávno jsem byla na duchovní obnově. Prostě mi přišel email a v něm poznámka od člověka, kterého si vážím. A dřív, než jsem se rozhodla, moje srdce řeklo ano, prostě jsem to tak cítila. No super, teď se přidal rozum a začal mi dávat různý otázky, a vlastně mi to celé smetl ze stolu. A jako bonus- onemocněla jsem. Jenže to srdce pořád jelo to svoje ano, bude tě to mrzet, zničí tě to... Vzdala jsem to. Místy protivná, nemocná s celou zásobou prášků a s nejlepším přítelem-kapesníkem, jsem se vydala na cestu. Po dlouhé době jsem něco jen tak riskla. Přijela jsem a cítila jsem strašně. No, mé očekávání, že dojedu a vše se rázem změní, bylo tabu. Naopak, všechno se na mě nakupilo, vyplynulo na povrch, jak olej na hladině. No paráda, to mě ti lidé, přerazí hned ve dveřích. A přes tu snahu o dokonalost, bolest fyzickou, psychickou, jsem se nechala vést. Prostě jsem si jen tak v sobě říkala, že zrovna já nechápu, co tu dělám, ničemu nerozumím, ale su tu, a tak, dělej si se mnou, Bože, co chceš. 

Je týden po obnově. Znovu se vracím do stejných kolejí, ale občas, občas prostě udělám trochu jiné věci. To, že jsem potkala svoji novou inspiraci, začala se více usmívat, snažit se být milá a některé věci prostě přeskočit, o tom pomlčím.

Prostě začít žít. Brát vše, tak jak je, a pokud to mohu změnit, pokusit se to změnit. Lehce omezit sociální sítě, zajít radši na kafe, čaj, a nemít špatný pocit z utracených peněz, když za někým jedu.  Dávat čas sama sobě, užívat si chvíli ležení v posteli před vstáváním, číst knihy, a přestat předkládat Bohu seznam přání.

Ale to nejdůležitější, naučit se vyslovovat nahlas pár slov 

Mám Tě ráda

Odpusť mi

Prosím

Děkuji

Jsem tu pro Tebe

A říkat je lidem. Protože tu nebudou, (a ani já), navždy. Prostě to risknout, nebát se, že se ztrapním, protože to se ztrapním tolikrát. 

U mě je to tedy o nakopávání celá ta postní doba. A snažit se vytvořit si s Bohem vztah, protože to za to stojí, i když se mi kolikrát tak strašně nechce. 

ŽÍT.

Prosím, zkusme trochu lásky dát i tomu, koho jsme třeba jenom míjeli, napište někomu, koho jsme už dlouho nenapsali, zkusme se s někým sejít a u čaje si jen tak popovídat, říkejme lidem, že je máme rádi a plňme jejich srdce(ale i svoje) láskou.

Prostě žijme bláznivě, druhou šanci mít nebudeme...